Společnost může získat kapitál emisí nových akcií (tzv. primární emise - Initial Public Offering IPO) nebo vydáním dodatečného množství akcií, pokud jsou již akcie firmy na burze obchodovány. V druhém případě platí, že nově emitované akcie musí být nabídnuty přednostně stávajícím akcionářům.

IPO je první veřejná nabídka akcií, tedy proces, při kterém společnost poprvé vstupuje na burzu a nabízí své akcie široké veřejnosti.

Vznik termínu IPO je datován na začátek 17. století, když v roce 1602 holandská společnost Dutch East India Company vydala své akcie v primární veřejné nabídce (IPO).

Důvodů, proč společnosti chtějí realizovat IPO, je několik, mezi nejvýznamnější však patří potřeba navýšit kapitál společnosti, tedy získat dodatečné finanční zdroje, nebo optimalizovat svoji kapitálovou strukturu či zvýšení likvidity akcií atd.

Vzhledem k tomu, že IPO je proces poměrně zdlouhavý a také nákladný, tak ho společnosti proto relaizují pomocí dalších již k tomu specializovaných firem. Těmi jsou v naprosté většině velké banky, které připravují a vedou celou emisi a jsou také zodpovědné za její úspěšné dokončení. Emitent s nimi musí po celou dobu přípravy IPO aktivně spolupracovat, důraz je kladen především na zpřístupnění zásadních interních informací.

Z pohledu investorů jsou IPO zajímavá hlavně kvůli dvěma anomáliím, které jsou s nimi spojené. Většina IPO je totiž podhodnocená a tak mohou investoři realizovat zisky již během prvního dne. Další zajímavost je, že společnosti, které realizovaly IPO jsou v následujících (zhruba 5 letech) méně výkonné, než je průměr stanovený indexem trhu.

Emitent si zpravidla vybírá trh především s ohledem na celkovou koncepci podnikání společnosti, ale také na očekávanou poptávku po nových akciích a tedy ne dle státní přílsušnosti. Mnohdy je výhodnější uskutečnit IPO na zahraničním trhu a to především, když je zahraniční trh více likvidní, podnik zde uskutečňuje většinu svých aktivit (vyváží či dováží) nebo chce v této zemi provádět budoucí akvizice.