Zákon o právu na digitální služby má odstartovat digitalizaci, která by měla být přínosná pro celou ekonomiku. Mohla by zvýšit HDP Česka o desítky miliard korun ročně. Jenže málokdy se názory expertů na legislativní novinku tak výrazně rozchází, jako je tomu v tomto případě. Kritici návrhu často z řad legislativců poukazují na podle nich chybnou koncepci zákona. Jak už totiž sám název normy napovídá, dává občanům právo komunikovat s úřady elektronicky. To je typické spíše pro ústavu nebo lidsko­právní listiny a dokumenty. Těm sice nejde upřít smysl a význam, ale tím je právě deklarace kýženého stavu. V praxi pak bývají dále prováděny klasickými zákony.

Otázka tak je, do jaké míry bude digitalizační plán v praxi skutečně vymahatelný a zda nezůstane jen obecnou proklamací bez reálného efektu. "Návrh nestanoví žádnou konkrétní sankci pro orgán veřejné moci, který nesplní své zákonné povinnosti," upozorňuje lokální partner White & Case Tomáš Ščerba.

Navíc některé zásady, jež teď znovu stanovuje zákon o právu na digitální služby, už v Česku platily dávno. Avšak do každodenní komunikace s úřady obvykle žádnou změnu nepřinesly. "Například povinnost nevyžadovat po lidech údaje, ke kterým má orgán veřejné moci přístup, existovala již před nabytím účinnosti zákona o právu na digitální služby, avšak nebyla leckdy dodržována," přiznává náměstek ministra vnitra Jaroslav Strouhal.

To vedlo mnohdy až k absurdním situacím. Když například jdete vyřizovat první cestovní pas svému nezletilému dítěti, musíte s sebou na úřad donést jeho rodný list. Od úředníků se ale zároveň dočkáte upozornění, že jakékoliv nepravdivě uvedené údaje budou odhaleny. Stát si informace získané od žadatelů o pas kontroluje proti evidenci obyvatel.

A podobné je to také u daní. "Z hlediska finanční správy dlouhodobě prosazujeme, že by se měl výrazně snížit počet údajů, které je nezbytné do daňových formulářů opakovaně uvádět a které má finanční správa k dispozici z registračního řízení," uvádí příklad člen prezidia Komory daňových poradců ČR Jiří Nesrovnal a dodává: "Mělo by být zcela dostačující, když podnikatel ve formuláři uvede své jméno či firmu a daňové identifikační číslo."

I se zákonem o právu na digitální služby by to mohlo dopadnout podobně. Pokud totiž úřady a státní instituce neumožní v pětileté lhůtě elektronickou komunikaci, nezbude lidem nic jiného než se svého práva domáhat soudní cestou − prostřednictvím žaloby na nesprávný úřední postup.

Jenže jak ukazují statistiky ministerstva spravedlnosti, vyřizování takových žalob ve správním soudnictví bývá zdlouhavé. V průměru se na soudní verdikt jen v prvním stupni čeká téměř rok a čtvrt. A spor jím zdaleka nemusí skončit. Je tedy otázka, zda se budou lidé vůbec chtít do takových sporů pouštět, když stále budou mít možnost zajít na úřad osobně.

Že by mohlo být soudní vymáhání práva na digitální služby pro občany složité, připouští i spoluautor zákona Zdeněk Zajíček. Avšak jde podle něj o výsledek kompromisu. "Kdybychom chtěli, aby stát sám sobě ukládal pokuty, tak by ten zákon zřejmě neprošel," uzavírá.

Článek byl publikován v měsíčníku Právní rádce.

Související