Aktuální číslo časopisu Ekonom
Život Constantina Kinského se původně ubíral jiným směrem, než velí tradice jednoho z nejstarších šlechtických rodů v Česku. Narodil se v Paříži a po studiích se vydal na dráhu investičního bankéře. V 90. letech se ale jeho rodiče vrátili z emigrace do Česka, kde v restitucích získali zpátky zámek ve Žďáře nad Sázavou a spolu s ním i tisíce hektarů lesů, rybníků a polí, na kterých začali podnikat. Constantin Kinský postupně od otce správu rodinného majetku převzal.
Podnikání se mu ale nedaří podle jeho představ. "Aby to šlo, je potřeba, aby fungoval celý systém péče o lesy, o vody a o krajinu jako celek. Potažmo aby dobře fungoval celý stát. To se v Česku zatím úplně nedaří," míní Kinský. Důvodem je podle něj mimo jiné to, že v Česku nespolupracuje firemní, veřejný a neziskový sektor, protože obecně nevládne vzájemná důvěra mezi lidmi. Aby to šlo, museli by Češi víc věřit sami sobě. To nejlepší, co můžeme teď dělat, je věnovat se dětem a pomoct dalším generacím vybudovat si sebedůvěru, dodává Kinský s tím, že rodiče často dělají nevědomky pravý opak − brzdí v dětech tvořivost a odvahu dopouštět se chyb.
Během svého života jste byl v pozicích šlechtice, bankéře, podnikatele, kastelána nebo lesníka. Za koho se považujete v první řadě?
Jsou lidé, kteří chtějí něco dělat, a lidé, kteří chtějí někým být. Já patřím do té první kategorie.
Jaký byl přechod z finančnického světa do sféry tradičních oborů, jako je lesnictví, rybářství nebo péče o zámek? Byl to absolutně dobrovolný přechod, nebo tomu velela tradice?
Bylo to naprosto dobrovolné. Zároveň ale cítím, že tu mám kořeny a že je to rodinná tradice. Přesto to pro mě bylo úplně přirozené. Tento můj přechod byl ale zajímavý z podnikatelského pohledu. V investičním bankovnictví sahá dlouhodobější výhled do příštího roku, zatímco v lesnictví je to 100 let. Obě oblasti mě nesmírně obohatily. Svět je komplexní a je potřeba jej brát jako celek.
Já někdy říkám, že podnikatel nemá být jen plukovník, ale musí být jako generál. Rozdíl mezi těmito pozicemi spočívá v tom, že plukovník ví všechno o vojně, kdežto generál se musí vyznat i ve všem ostatním. To, že jsem žil v různých zemích a vstoupil jsem do mnoha oborů, mi přineslo pestrost v myšlení a také skromnost v tom, že vím, že toho mnoho nevím.
Který z oborů, v nichž vaše společnost Kinský Žďár podniká, vám přináší největší radost?
Jsem takový "stavař", takže největší radost mi přináší rozvoj čehokoliv. Nejsilnější vztah mám ale k lesnictví a rybářství, přestože jsem se narodil v Paříži, neměli jsme žádný les a studoval jsem politickou vědu a finance. Jen mě trochu frustruje, že je těžké najít v těchto dvou oborech rovnováhu mezi tradicí a rozvojem. Funguje tu velká kontinuita. Pracují u nás lidé, kteří se svému řemeslu naučili od svých předků. Na druhou stranu svět se mění a i lesnictví nebo rybářství se musí měnit. Když máte hluboké kořeny, někdy je těžké se umět adaptovat.
To nejlepší, co můžeme teď všichni dělat, je věnovat se dětem a pomoct dalším generacím vybudovat si sebedůvěru.
Daří se vám to?
Jako plukovníkovi asi ano, ale jako generálovi úplně ne. Aby to šlo, je potřeba, aby fungoval celý systém péče o lesy, vody a krajinu jako celek. Potažmo aby dobře fungoval celý stát. To se v Česku zatím úplně nedaří.
Jak to myslíte?
Vždycky jsme byli tvořivý národ, jen jsme nemohli mít 50 let svůj názor a musíme se to znova naučit. Další věc je, že nefunguje spolupráce mezi firemním, veřejným a neziskovým sektorem, a pak nemůže dobře fungovat ani stát jako takový. Důvodem je to, že tady nevládne vzájemná důvěra mezi lidmi a ani sebedůvěra. To jsou slabší stránky Čechů a je potřeba na nich pracovat.
Souvisí to podle vás nějak i s tím, že se Česku nedaří boj s pandemií koronaviru?
Ano. Jedna studie říká, že nejdůležitějším faktorem úspěchu při boji proti covidu není až tak skvělý zdravotnický systém nebo to, jestli je společnost disciplinovaná, ale jestli panuje důvěra mezi populací a systémem a jestli mezi sebou komunikují. Náš zdravotnický systém je výborný, ale boj proti covidu komplikuje přesně tento problém.
Co se podle vás dá s malou sebedůvěrou a chybějící mezilidskou důvěrou Čechů dělat?
Tyto otázky se nedají vyřešit ze dne na den, bude potřeba ještě dlouhá práce s výchovou. To nejlepší, co můžeme teď všichni pragmaticky dělat, je věnovat se dětem a pracovat na tom, abychom je respektovali a pomohli dalším generacím vybudovat si sebedůvěru a důvěru vůči ostatním.
Finančník a podnikatel, který pochází ze starého hraběcího rodu Kinských. Narodil se ve Francii, kam emigroval jeho otec, uznávaný imunolog Radslav Kinský. Vystudoval literaturu, politické vědy a finančnictví. Pracoval na vysokých pozicích například v bankách Merrill Lynch nebo Bank of America. V 90. letech se vrátil do Česka a od roku 2006 vedl místní pobočku poradenské firmy Roland Berger. Postupně po svém otci převzal správu žďárského panství. V současnosti patří mezi největší soukromé vlastníky lesů na Vysočině a hospodaří také na 750 hektarech rybníků.
Další věc je volební zákon. Preferoval bych, abychom se vydali směrem k většinovému systému, protože to dlouhodobě podpoří zodpovědnost politických stran a odbourá zdlouhavé dohadování. Bude to ale radikální, komplikovaná a nebezpečná změna.
Je dnešní česká společnost na většinový volební systém dostatečně vyspělá a připravená?
Zatím ne, a proto nyní preferuji pragmatický přístup koncentrovat se na to, co můžeme ovlivnit kolem sebe v rodině, ve školách nebo ve firmě. Dám příklad, který se týká dětí. Rodiče často říkají dětem, aby neběhali, protože spadnou. A když spadnou, tak řeknou: "No vidíš." Pak v nich nevybudují sebedůvěru. Nebo když rodiče říkají dětem: "Jsi normální?" Jenže aby pak děti byly "normální", jsou konzervativní, nejsou tvořivé, bojí se udělat chybu a nemají sebedůvěru, aby vymyslely nový svět. Sebedůvěra souvisí se schopností přijmout to, že udělám chybu. Ta pak přinese poučení.
Jak se loni po vypuknutí pandemie covidu dařilo vaší společnosti?
Čísla nyní finalizujeme, ale už víme, že budeme mít meziročně vyšší tržby a zároveň nižší hospodářský výsledek. Důvodem je kůrovec. Všeobecně se dá říct, že kdyby nebyla státní podpora kvůli kůrovci, lesnictví by se dostalo na hranu krachu. Řada menších hospodářů, kteří nesázeli i na další obory a udržitelnost podnikání, by to nepřežila.
My jsme od restitucí investovali hodně peněz do obnovy lesa, do cest, oplocení, do lidí, střech v zámeckém areálu i do dalších činností, abychom měli pestřejší portfolio. Našimi tradičními oblastmi jsou lesnictví a rybářství a vedle toho děláme i zemědělství, investovali jsme také do obchodu, v kterém prodáváme potřeby do domácnosti, pro kutily nebo zahradníky, nebo jsme otevřeli rybárnu. Od roku 2015 se snažíme investovat také do kultury a cestovního ruchu, aby zdi zámku byly živé a byli jsme schopni financovat alespoň část oprav zámeckého areálu.
Jaký vliv bude mít pandemie na kulturu?
Obávám se, aby mnoho umělců, kteří zůstali bez práce, nehodilo flintu do žita. Je to velké riziko pro naši kulturu.
Vaše muzeum a další prostory v zámeckém areálu jsou nyní zavřené. Jakou jste měli návštěvnost, když bylo ještě otevřeno?
Během těch pár měsíců v létě, kdy bylo otevřeno, jsme měli rekordní návštěvnost. Teď se soustřeďujeme na to, abychom tuto dobu přežili, a také pracujeme na budoucnosti. Připravujeme třeba program Chytrá ruka, který se věnuje rozvoji vzdělávání v oblasti tradičních řemesel.
Zmínil jste, že kůrovcová kalamita dál pokračuje. Čím to je, když loni nebylo v Česku takové sucho jako předešlé roky?
Ano, spadlo více srážek, což je základem pro to, aby se stromy uměly napadení lépe bránit. Za normálních okolností by tak vzhledem k množství srážek nebyli prakticky žádní kůrovci. Přesto tomu tak nebylo, protože v lesích bylo namnoženo ohromné množství těchto škůdců z předchozího období. Smrk po suchu potřebuje tři až čtyři roky, aby se spravil a vzpamatoval. Listnatý strom se léčí rychleji, u nás ale převládá smrk. Tento rok zvýšíme těžbu oproti běžným létům zhruba o třetinu a většina toho bude opět kvůli kůrovci, abychom lesy vyčistili dřív, než se opět začne množit. Jsme ale připraveni, že to může být i více. Vypadá to, že tržby nám rostou, ale prodáváme za mizerné ceny a náklady se zvyšují.
Krize je příležitost zamyslet se nad tím, co je nejdůležitější, a zaměřit se na dlouhodobé a smysluplné myšlenky a investice.
Často říkáte, že za rozšíření kůrovce může i špatné hospodaření ve státních lesích. Jak?
Je tady špatný systém. Když se podíváte pár set metrů na německou nebo rakouskou stranu, kde je stejný les jako na naší straně hranice, je jasně vidět, že tam mají kůrovce daleko méně. U nás je situace horší proto, že státní podnik Lesy ČR reagoval na nárůst kůrovce v roce 2015 příliš pozdě, protože neměl vlastní lidi a zadávání práce musí jít přes zdlouhavé veřejné zakázky. Situace se pak v dalších letech jen zhoršovala, přestože na odstraňování napadených stromů pracují. Je to ale pozdě.
Navrhujete, aby se místo státu staraly o lesy kraje. Proč si myslíte, že by to pak fungovalo lépe?
Tak funguje rakouský systém. Lesy znají lépe místní, kteří také umějí reagovat na napadení porostů rychleji než Praha. I podnikatelský sektor se mění v tomto duchu − rozhodování se decentralizuje, protože svět se točí stále rychleji. Je potřeba větší svoboda na základě principu, že ten, kdo ví, rozhoduje. Měli bychom se tím inspirovat i v lesích. Nechci kritizovat lesníky pracující ve státních lesích, ale spíš systém. Sním o tom, že můj největší konkurent Lesy České republiky a druhý největší konkurent Vojenské lesy budou silní. Že budou mít pravomoc si vybudovat tým a že budou moct realizovat funkční a rychlá výběrová řízení tak, aby byli schopni proti kůrovci zasáhnout co nejrychleji − v řádu dnů, a ne měsíců.
Předloni jste obdržel od Mendelovy univerzity ocenění za přínos k rozvoji udržitelného zemědělství a lesnictví. Jakou souvislost má podle vás řádná péče o životní prostředí a výnosy z podnikání v zemědělství a lesnictví?
V lesnictví absolutně platí, že pohled ekologický a ekonomický si navzájem vyhovují. Dobrý lesník je "líný", protože dělá všechno pro to, aby příroda pracovala za něj. Musíme se naučit přírodě víc naslouchat. Když lesu zajistíte pestrou druhovou a věkovou skladbu, umí si sám pomoci. Snažíme se s mými lidmi dokázat, že zodpovědná práce s přírodou snižuje riziko podnikatelských ztrát a zvyšuje zisk. Musím ale připustit, že bioprodukce v zemědělství přináší o něco větší riziko.
Vlastníte také asi 750 hektarů rybníků. Jak se nyní daří rybníkářství a rybářství?
Kvůli pandemii jsou zavřené restaurace, takže jsou ceny i objemy prodejů katastrofální. Prodeje nám klesají i kvůli tomu, že Polsko, kam exportujeme kapry, teď začíná s jejich masivní produkcí. Postupně se tak přesouváme k produkci pestřejší skladby ryb, třeba candátů a štik. Chce to ale hodně času. Také chováme pstruhy v moderním recyklačním systému, kde je voda šetrně využitá a stále čistá. Zatím se nám jich daří produkovat ročně několik desítek tun a chtěli bychom tento systém rozvíjet i dál.
Dobrý lesník je "líný", protože dělá všechno pro to, aby příroda pracovala za něj.
Češi dřív jedli ryby nejvíc na Vánoce, a to především kapry. Mění se tento přístup?
Zdá se, že jsme národ, který jí pouze vepřové, ale není to tak. Spíš tu dlouho nebyly ryby příliš dostupné nebo nebyly nabídnuté tak, aby byly pro konzumenty lákavé. Dlouho Češi konzumovali průměrně pět kilogramů ryb ročně, teď se to pohybuje mezi šesti a sedmi kilogramy a dál se to zvyšuje. Překvapilo nás, že v naší rybárně, kterou jsme otevřeli ve Žďáru nad Sázavou, tvoří polovinu prodejů naše sladkovodní ryby a druhá polovina jsou ryby mořské.
V souvislosti s klimatickými změnami a suchem se hodně mluví o potřebě zadržování vody v krajině. Jak k tomu přistupujete?
Vrátili jsme se zpátky ke koncepci mé babičky a jejího lesního rady, která spočívá v podpoře pestrého lesa. Ten pak umí zadržet více vody. Dosazujeme jedle nebo buky a po dvaceti letech je změna už znát. Stát nám do toho ale dost mluví.
Jak?
Lesní hospodářský plán schvaluje několik institucí. Snaží se o to, aby se lesy vrátily do původního stavu. Ale do jakého původního stavu? Před padesáti lety, sto lety nebo tisíci lety? Je spíš třeba vzít v potaz klimatickou změnu, která prokazatelně probíhá. A pokud máme pracovat s klimatickou změnou, nemůžeme se tak úplně vracet do minulosti, protože platí jiná pravidla. Je třeba pracovat na budoucnosti. Pokud tady máme teplotu vyšší o jeden až dva stupně, pak se mění přírodní zákonitosti. To, co dříve platilo pro nízké nadmořské výšky, začíná platit pro vyšší úrovně.
Vedle lesů, rybníků a polí spravujete i zámek ve Žďáru nad Sázavou. Kolik jste do něj investovali?
Od prvního dne restitucí se prakticky vše, co firma vydělala, investovalo zpět doma ve Žďáře. Nejdřív můj otec se svými kolegy udělal nové zastřešení zámku. Je tu celkem 3,5 hektaru střech. Mým úkolem s manželkou pak bylo vrátit pod ty střechy život. Snažíme se postupně otevřít celý zámek. Největší investice šla do bývalého pivovaru. Zatím v něm nevaříme pivo, ale máme tam interaktivní muzeum, které vyhrálo několik cen za kreativitu. Je v něm velká expozice, která mapuje historii Žďárských vrchů a místní život.
Plánujete obnovení pivovaru?
Nyní máme v plánu otevření tradiční české restaurace a u ní by mohl být pivovar. Tato branže je ale nyní v katastrofálním stavu, takže doufáme, že bychom to mohli zrealizovat za tři nebo čtyři roky.
Kolik celkem zaměstnáváte lidí?
Celoročně jich máme asi sto, přes léto, kdy pořádáme umělecký festival KoresponDance, je jich tady i přes 300.
Narážíte u lidí na problém nedostatečné kvalifikace?
To je v Česku obrovský problém. Nejenže tu není dostatek pracovníků, ale navíc potřebují pomoct s učením věcí a schopností, jako je sociální a emoční inteligence, projektové myšlení, nastavování cílů nebo spolupráce. Ale není ani dostatek nekvalifikovaných pracovníků a nejsme jediní, kdo to v regionu řeší. Před pandemií jsme měli setkání s částí místních podnikatelů a napočítali jsme, že bychom mohli dohromady hned zaměstnat dalších až 1500 lidí všech možných profesí. Potřebujeme také víc zahraničních pracovníků, ale proti tomu stojí státní politika vůči migraci. Stát chce spíš investovat do automatizace.
Automatizace ale může zvýšit konkurenceschopnost ekonomiky. Není tedy současné období, kdy chybí zahraniční pracovníci, i určitá příležitost?
Ale i k zavádění automatizace potřebujete lidi. A zahraniční firmy u nás stále nechtějí do technologií příliš investovat. Navíc automatizace nemůže být náš jediný směr.
Je to důvod, proč jste založili zmíněný projekt Chytrá ruka, který se zaměřuje na rozvoj řemesel?
Ano. Vytváříme dílny, aby do nich mohly chodit děti a učit se řemesla od bývalých mistrů, kteří už jsou v penzi. Projekt vychází z myšlenky, že je spousta řemeslníků, kteří mají řadu zkušeností, ale nemají je komu předat. Takhle by se mohli zapojit do společnosti, udržet si déle vitalitu a docházelo by k propojování generací, což naše společnost velmi potřebuje. Na druhé straně by děti zase mohly získat vztah k řemeslům, což by mohlo řešit nedostatek řemeslníků. Z podobných zahraničních volnočasových programů víme, že v oboru pak zůstane až 16 procent dětí. Abychom mohli tento projekt plně nastartovat, potřebujeme, aby skončila pandemie. Také musíme sehnat ještě šest milionů korun na úpravu a vybavení dílen.
Nefunguje spolupráce mezi firemním, veřejným a neziskovým sektorem a pak nemůže dobře fungovat ani stát jako takový.
Plánujete být aktivní ve školství, třeba tu vybudovat i nějaké učiliště?
Ano, i to je možné. V areálu máme už jednu základní a jednu mateřskou školu, provozuje ji město a nám patří budova. Rádi bychom založili ještě jednu − na principu montessori. Ale všechno ustupuje tomu nejdůležitějšímu plánu − a tím je nyní přežít. Covid a kůrovce.
Máte na to nějaký recept?
Jak říkal Churchill, nikdy nepromarněte dobrou krizi. Je to příležitost zvednout hlavu a zamyslet se nad tím, co je nejdůležitější, jaký má smysl to, co děláme, a zaměřit se na dlouhodobé a smysluplné myšlenky, programy a investice.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
