Praha mívala slavný Automat Koruna na Václavském náměstí, v Českém Těšíně je podobně známá jídelna Tempo. Sídlí přímo naproti nádraží s charakteristickou budovou z červených cihel. Jen skok je to odtud na náměstí i do polské části města. Lidová restaurace, kde si lidé nosí jídlo od pultu ke stolům sami, je oblíbená. Láká Čechy, stejně jako Poláky ze druhého břehu hraniční řeky Olše i Slováky, kteří přijíždějí na výlet či nákupy.

Od 16. března, kdy vláda restaurace zavřela, si tady mohou lidé koupit chlebíčky, saláty či teplá jídla jen u okénka.

"Jsme bez zisku, propadáme se. Je to pro nás likvidační," říká provozní Milan Bára, který útulný podnik vede s přítelkyní a majitelkou firmy Hanou Pololáníkovou. Přes okénko nyní dosáhnou jen na zlomek původních tržeb. "Dnes jsme prodali 35 jídel, což je na tu bídu docela hodně, někdy je to ale sotva třetina," říká muž, který vede restauraci od roku 2010.

V podniku se i přesto vaří už od časného rána. "Otevíráme v šest jako jindy, ale končíme už ve 13 hodin, jinak máme do 17. Střídám se s druhou kuchařkou, protože připravujeme snídaně, svačiny, obědy i večeře pro místní domov důchodců. Nebýt toho, jsme v ještě větším průšvihu," říká muž, který roky pracoval jako šéfkuchař brněnského hotelu Voroněž. Vařil i ve vídeňské restauraci Unter den Linden i dalších podnicích v rakouských alpských střediscích.

Za jídla pro důchodce plus prodej z okénka utrží restaurace za měsíc necelých dvě stě tisíc korun. To jí ale nestačí ani na provozní náklady. "Jen na mzdách deseti zaměstnanců platím 280 tisíc měsíčně, nájem je dalších 30 tisíc plus elektřina a jsme minimálně na 400 tisících," popisuje Bára.

Řešením by bylo celkem deset zaměstnanců − kuchařky, prodavačky a ženy na úklid − dočasně propustit. To však Bára nechce. Své zaměstnance prý s majitelkou nestřídají jako řada jiných restaurací. "Nechci jim dávat méně, ani polovic. Jsme rodinný podnik, oni tady s námi jsou od začátku, vím, že potřebují platit své závazky, mají děti," vysvětluje.

V současných podmínkách proto může podnik přežít sotva dva měsíce. "Jsem schopen mít zavřeno nejvýše 40 dní až dva měsíce. Banky nám nic nedají. Vím od své bankéřky, že mají zákaz gastronomickým provozům poskytovat jakékoli peníze. Jsme pro ně riziková skupina," říká.

Restaurace ale má podanou přihlášku do vládního programu Covid, který má podnikatelům umožnit získat bezúročnou půjčku se státní zárukou. Čeká i na uhrazení 80 procent platů zaměstnanců. "Jenže my je stejně nejdřív musíme zaplatit ze svého. Ale z čeho? Peníze nám mají přijít až poté a kdoví, kdy to bude."

Jídelna je v kritické situaci i přesto, že dodavatelé elektřiny, plynu i majitel objektu se firmě podle Báry snaží vyjít vstříc. "Všichni se s námi baví, odsunou nám splátky, ale nejdříve musíme zaplatit celý březen. Až za duben bude úleva. Oni mají také své povinnosti, úvěry, platby."

I Bára s přítelkyní ale potřebují peníze pro sebe, nejen pro podnik. "I my platíme hypotéku, nájmy, auta, telefony, musíme mít peníze na život. Dělá to za dva měsíce zhruba sto dvacet tisíc. Potřebujeme je někde vydělat. Musíme ale také nakupovat zásoby, což je dalších sto, sto dvacet tisíc," říká provozní podniku, jehož tržby dosahují v normální době 700 tisíc. "Z toho jsou zhruba třetina objednávky občerstvení, které dodáváme na různé akce, do firem."

Na muži, který strávil v gastronomii celý život, vyučil se jako číšník a kuchař už v roce 1978, je znát, jak ho dnešní stav trápí. "Snažíme se k práci přistupovat poctivě, s láskou, lidem něco kvalitního nabídnout. Dobře vím, že jinak to nefunguje. Když myslíte jen na výdělek, lidé to poznají," říká.

Jídelna si proto podle Báry velkou část produkce sama vyrábí. Včetně například knedlíků či salátů do chlebíčků. Těmi je podnik proslulý a Bárovi se při vyprávění o nich zaujetím zalesknou oči. "Studená kuchyně je moje doména. Tady ale bohužel nejde dělat širokou škálu, lidé chtějí klasiku − šunka, sýr, vejce, okurka. Děláme proto deset nejfrekventovanějších, zatímco v Brně jsem vyráběl čtyřicet až padesát typů," vypráví.

Chlebíčky vyrábí podnik v kuchyňce u výdejové linky, téměř přímo před hosty. "Nic nám nezbývá, jsou stále čerstvé," říká muž a popisuje, čím se domácí chlebíček liší od profesionálně vyrobeného.

"Nesmí být placatý, jako když dostane děcko svačinu, musí vypadat jeden jako druhý, být vystavěný do výšky, vypadat a samozřejmě chutnat," vysvětluje. Základ je podle něho kvalitní tučná veka, která nesaje, s výraznou kůrkou. "Klíčový je výborný recept na salát, důležitá je majonéza − když není dobrá, je pak salát řídký, špatně ochucený, nespojí se, pouští vodu," říká se zápalem kuchař.

Mezi prázdnými regály vylidněného podniku však jeho tvář dlouho rozjasněná nevydrží.

Podnik bez hostů: Do jídelny Tempo naproti těšínskému vlakovému nádraží si k výdejnímu okénku chodí pro jídla jen zlomek dřívějších hostů, říká její šéf Milan Bára.
Podnik bez hostů: Do jídelny Tempo naproti těšínskému vlakovému nádraží si k výdejnímu okénku chodí pro jídla jen zlomek dřívějších hostů, říká její šéf Milan Bára.
Foto: HN – Jiří Zerzoň
Podnik bez hostů: Do jídelny Tempo naproti těšínskému vlakovému nádraží si k výdejnímu okénku chodí pro jídla jen zlomek dřívějších hostů, říká její šéf Milan Bára.
Podnik bez hostů: Do jídelny Tempo naproti těšínskému vlakovému nádraží si k výdejnímu okénku chodí pro jídla jen zlomek dřívějších hostů, říká její šéf Milan Bára.
Foto: HN – Jiří Zerzoň