Bylo mu třiadvacet, když ho otec přizval k podnikání a rovnou ho posadil do ředitelské židle v sodovkárně v Dymokurech. Osm let bojoval za udržení produkce, vsadil však na systém vratných lahví v době, která byla opojena plastem, a tak nakonec musel pro nedostatek odbytu podnik zavřít a propustit všech 60 zaměstnanců. Bylo mu teprve jedenatřicet a už prožíval první těžkou prohru, první restart...

Myslela jsem si, že především o podnikání si budeme s Děpoldem Czerninem také povídat. Jenže. Když jsme se konečně to horké letní ráno sešli, bylo všechno trochu jinak. Respektive − ještě než nám přinesli kávu, ocitli jsme se nejprve v minulosti. Nevím, možná mě tam lehce postrčil, možná jsem tam zabrousila sama. Nemohla jsem si prostě nevzpomenout na Theobalda Czernina a noblesu, s jakou mě před lety prováděl zámkem v Dymokurech. Kdysi krásná budova byla po 40 letech socialismu totálně zničená, pozemky zanedbané, zdevastované, ale on nepochyboval, že se mu rodový majetek podaří zase zvelebit. Byl v tom neochvějný a stejně jako jeho otec, který v roce 1939 odmítl spolupracovat s Němci, také trval na tom, že Czerninové mají sdílet osud své země.

Ano, to mě asi nejvíc překvapilo. Že to samé dnes, na začátku 21. století, říká i jeho syn. A navíc zdědil i onen příznačný optimismus. Myslím, že právě to je síla, jež ho pohání i k projektům, jež − jak sám připouští − by se leckomu mohly zdát bláznivé. Nebo odvážné?

Děpold Czernin (48)

◼ Jako všichni členové vinořské větve rodu Czerninů má několik křestních jmen, první z nich dostal po otci. Ten se sice podepisoval Theobald Czernin, ale všichni mu říkali česky Děpolde. V době komunistického režimu jako jeden z mála příslušníků šlechty neemigroval, ale žil s rodinou v Rudné u Nejdku a pracoval jako opravář strojů a řidič.
◼ Po roce 1989 restituoval rodový majetek v Dymokurech a pustil se do jeho obnovy. Jeho druhorozený syn osm let řídil Společnost Czerninská sodovkárna, poté podnikal v reklamě, v současné době se snaží na českých trzích a festivalech prosadit vratné systémy. A doufá, že také rehabilituje tradiční vánoční zvyky.
◼ Je ženatý, má pět dětí a žije s rodinou v Dymokurech.

Váš dědeček se v roce 1939 postavil proti fašistům a riskoval život. Přemýšlíte někdy o tom, co byste v té situaci asi dělal vy?

Ono se o tom těžko uvažuje, když víte, co dědeček udělal. Zachoval se správně. On i jeho bratr Humprecht také skončili v německém vězení. Prastrýc dostal trest smrti za to, že údajně přechovával zbraně, byl vězněn v Terezíně, kde na něm prý zkoušeli nějaké chemické látky. Když ho pak bez vysvětlení zase propustili, zemřel do tří dnů. Dědeček přežil, ovšem v téhle zemi už ho nic dobrého nečekalo. Ale určitě by do toho šli s Humprechtem znovu. Byli osobnostmi, ctili ideje předků. Šlechtické tituly se neudělovaly totiž jen tak někomu, ba ani tomu, kdo si nejvíc nakradl (jak nám vykládali za komunistů ve škole), ale za výjimečné činy. Za to, že se dotyční nějak osvědčili ve prospěch země. Byli to skvělí hospodáři, stavitelé, mecenáši. Generace mého dědečka si uvědomovala, co přináší fašismus a že nelze jen tak přihlížet.

Máte to takhle vy sám také srovnané?

Jak to myslíte?

Od roku 1939 až do roku 1989 byla vaše rodina soustavně perzekvována, nové začátky v Dymokurech také nebyly jednoduché… Nemáte občas chuť − po tom všem − prostě odjet a žít jinde?

Nedovedu si představit, že by se tu změnily politické podmínky natolik, že bych se rozhodl odejít. Vyrostl jsem v době nesvobody, ale měl příklad tatínka. Chci tu zůstat. Souvisí to určitě i s naší identitou. Z mého pohledu vychází z věrnosti tradici a zemi, vždyť moji předkové tu žili 900 let. Teď jsem sice někde četl, že v globálním světě je patriotismus už přežitý pojem, ale já to tak nemám. Cítím se Evropanem, ale s pevným ukotvením v této zemi. Nemohl bych dnes prostě jen tak utéct a zpovzdálí kritizovat, jak to tady dělají špatně.

Děpold Czernin
Foto: Josef Horázný

Proč váš dědeček nakonec odešel do Vídně?

Odešel až v roce 1964, myslím, že byl už vyčerpán neustálými ztrátami a čekáním na spravedlnost. Poprvé jsme se viděli v roce 1978, kdy mi bylo devět let a komunisté nám konečně povolili ho navštívit. Pak jsme se potkávali jednou za rok za dva o prázdninách. Bydlel s babičkou a strýcem v bytě ve Vídni, poslední dva roky pak v domově seniorů u maltézských rytířů.

Nebyli jste si už přece jen cizí?

Ani na okamžik. Vítal nás vždy s radostí a já měl pocit, jako bychom se setkávali každý den. Byl v mých očích hrdinou, vzorem, ale přitom jsem obdivoval jeho jedinečný smysl pro humor. Dobře ho ilustruje jedna historka. Když po něm za komunistů chtěli, aby do jakéhosi formuláře udal svou profesi, váhal, co má uvést. Narodil se a vyrůstal jako hrabě, když mu zabavovali Němci majetek, byl označován za velkostatkáře, pak byl válečným vězněm, posléze čekatelem na poválečnou restituci a po roce 1948 stavebním dělníkem. Nakonec se nad tím formulářem rozesmál a povídá: "Napište tam − hrál poker s císařem Karlem." Přes všechny útrapy byl optimistou. Myslím, že dlouho, až do konce 60. let, doufal, že komunistický režim padne. A všechny příbuzné, kteří emigrovali, přesvědčoval, aby si nevyřizovali tzv. vyvázání ze svazku, což bylo uznáním ztráty československého občanství. "Až to praskne, budeš cizinec a nebudeš tam patřit," upozorňoval je. Chtěl se vrátit. Umřel ale v květnu roku 1984 ve Vídni.

Proč tady zůstali vaši rodiče? Na konci šedesátých let přece také odešli do Rakouska, pobývali i ve Švýcarsku, ale pak se vrátili. Museli vědět, co je tady čeká.

Otec byl v úplně jiné situaci než dědeček, který odcházel do emigrace jako nemocný a ve věku penzisty. Táta vycestoval s maminkou a se dvěma dětmi, když mu bylo 33 let. Neměl ale žádné pořádné vzdělání, protože mu komunisti nedovolili studovat, ve Švýcarsku se tedy živil jako automechanik a po pár měsících konstatoval, že takovou práci může mít i doma. Přitom si uvědomoval symbolický význam naší přítomnosti v Čechách, toužil být tady. Svou roli sehrál jistě i fakt, že v Čechách zůstali osamocení maminčini rodiče − Lobkowiczové. Bylo to jistě velké dilema. Rodiče se vrátili do Čech na jaře 1969, já jsem se narodil v listopadu.

Nezazlíval jste rodičům, že vám takto zavřeli cestu do světa?

Občas mi některé z mých pěti dětí řekne, že jsem mohl studovat univerzity na Západě a místo toho mám pofiderní komunistické vzdělání, že jsem mohl mít větší možnosti, příležitosti. Ale já na to nežehrám. Vyrostl jsem v Rudné, vesnici nedaleko Nejdku v Krušných horách, a byl jsem tam moc rád. Dodneška se tam jezdím toulat po lesích.

Komunisti vás tam vystěhovali?

Spíš jsme tam doputovali. Tatínek pracoval jako řidič a opravář strojů většinou u Pozemních staveb nebo Staveb silnic, ale časem se vždy ukázal být nežádoucím, a tak musel zase dál. Až došel do Sudet. Dál už to nešlo. Pracoval v šachtě na bagru, jezdil s náklaďákem Pozemních staveb a nakonec dvacet let se sanitkou. Brzy po převratu jsme se vrátili do Dymokur.

Vzpomínám si. Váš otec Dymokury vzkřísil z ruin. Rodový majtetek před několika lety zdědil váš starší bratr Tomáš. Jaké poslání mají u Czerninů druhorození synové?

Nemáme žádné pravidlo. Vlastně − asi jen jediné: druhý nic nedědí, takže má svobodu a může si sám zvolit, co bude dělat. To jsme dodrželi.

Takže se necítíte být jako druhorozený Czernin handicapován?

Vůbec ne. Ani si nemyslím, že úděl prvorozeného je lehčí. Má za sebou sice majetek, ale také odpovědnost. Pro tatínka to byla řehole od začátku do konce. Když převzal zpět Dymokury, neměl žádný kapitál, zato všechny budovy zničené. Dnes je situace stabilizovaná, ale i když má bratr Tomáš zajištěnou rodinu a úspěšné podnikání a je obklopen lidmi, kteří rozumí své práci, myslím, že je stále vázán pocitem sounáležitosti a odpovědnosti.

Vám bylo třiadvacet, když jste na přání otce převzal sodovkárnu v Dymokurech. Proč vám svěřil zrovna tento úkol?

Sodovkárna byl původně náš pivovar, ze kterého nám zůstaly zničené budovy a v nich zcela odlišné zařízení. To jsme museli podle restitučního zákona dokoupit (zatímco to pivovarské zařízení, které nám ukradli, nikdo nevracel ani nezaplatil) − včetně zásob a lahví. Samozřejmě jsme mohli říct, že to nechceme, ale lidi by tady přišli o práci. Takže jsme se nakonec rozhodli, že výrobu limonády zachováme a plánovali jsme pivovar jako rozšíření činnosti. Člověk, kterého táta přivedl právě s úkolem ho obnovit, však prosazoval investici středního pivovaru, což nebylo reálné. Vedení sodovkárny po jeho odchodu zůstalo na mně.

Ustál jste osm let. Proč se nakonec sodovkárna musela zavřít?

Podařila se poměrně rozsáhlá přestavba, zavedli jsme vedle třetinkových lahví i sedmičkové, všechny vratné… To byl moment rozhodnutí: dáme se cestou jako většina výrobců a přejdeme na plastové lahve, které teď frčí, anebo zůstaneme u toho, co jsme dělali dosud. Vsadil jsem na vratné lahve, doufal jsem, že když přidáme ty větší, budeme moci zásobovat víc lidí, zvedne se produkce. Špatně jsem odhadl situaci, sázel jsem na ekologické smýšlení spotřebitelů a nereálně doufal v podporu vratných obalů státem.

jarvis_5b6abdb5498e289ba148f002.jpeg
Děpold Czernin
Foto: Josef Horázný

Jak by to stát mohl podporovat? Dotacemi?

Asi naivně jsem si představoval, že by stát měl upřednostnit vratné obaly a na nevratné uvalit vyšší sazbu DPH.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Proč byla Děpoldovi svěřena právě sodovkárna v Dymokurech? A co si myslí o současném odmítání plastů, které prosazoval už v 90. letech?
  • Jak funguje jeho systém vratných hrnečků a kelímků na více použití, do něhož v současnosti investuje?
  • Proč se rozhodl zviditelnit symbol českého Ježíška a vytlačit Santa Clause z obchodních center?

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.