Dopisem ze dne 25. 1. 1994 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení pracovní kázně. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že žalobkyně dne 20. 1. 1994 odmítla splnit pokyn svého nadřízeného a bezpečnostního technika závodu podrobit se dechové zkoušce na požití alkoholu.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná a žalobu odůvodnila tím, že dechové zkoušce se nepodrobila, neboť byla prováděna "v rozporu s vnitřními organizačními předpisy a zejména velice účelově, když byla vztažena na incident, který měl den předtím její manžel na podnikové ubytovně". I kdyby vytýkaným jednáním pracovní kázeň porušila, šlo by se podle jejího názoru pouze o ojedinělé méně závažné porušení pracovní kázně, které bez "znaku soustavnosti" nezakládá výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce.

PRVOINSTANČNÍ ROZHODNUTÍ A ODVOLÁNÍ

Okresní soud v Olomouci rozsudkem číslo jednací 11 C 96/94-39 ze dne 22. 12. 1994 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že v jednání žalobkyně nelze - vzhledem ke kladnému hodnocení dosavadní práce a pracovní kázně žalobkyně jejím přímým nadřízeným - spatřovat závažné porušení pracovní kázně opravňující žalovanou rozvázat s žalobkyní pracovní poměr výpovědí podle 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce.

Rozsudkem č. j. 11 C 96/94-58 ze dne 8. 11. 1995 soud prvního stupně doplnil výše uvedený rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši pěti set korun.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 16 Co 153/96-70 ze dne 3. 6. 1996 rozsudek soudu prvního stupně "ve znění doplňujícího rozsudku" zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se při svém rozhodování řádně nezabýval všemi okolnostmi významnými pro posouzení míry intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní, zejména situací, za které byla žalobkyně vyzvána k provedení dechové zkoušky. Protože řízení vyžadovalo podstatnějšího doplnění, soudu prvního stupně uložil, aby ke zjištění skutkového stavu věci provedl další důkazy.

Okresní soud v Olomouci po doplnění řízení rozsudkem č. j. 11 C 96/94-95 ze dne 20. 11. 1997 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši jednoho tisíce korun. Dovodil, že odmítnutím podrobit se dechové zkoušce na alkohol se žalobkyně sice dopustila "zaviněného" porušení pracovní kázně, avšak nikoliv takové intenzity, aby mohlo být postižitelné jako důvod rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně soud prvního stupně přihlédl k osobě žalobkyně, vůči níž do té doby žalovaná neměla žádné výhrady, k funkci, kterou žalobkyně zastávala, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, neboť "je nepochybné, že tato situace byla odrazem konfliktu z předchozího večera", a rovněž k tomu, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla inkriminovaný den v pracovní době pod vlivem alkoholu a že by vytýkaným jednáním způsobila žalované škodu.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 16 Co 146/99-141 ze dne 25. 5. 1999 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení jeden tisíc korun a vyslovil, že změna žaloby se nepřipouští (žalobkyně navrhla změnu žaloby tak, že požadovala rovněž "ušlou mzdu s devatenáctiprocentním úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení").

Odvolací soud zdůraznil, že porušení pracovní kázně žalobkyní "nelze posuzovat bez přihlédnutí" k povinnostem stanoveným v § 135 odst. 3 písm. d) a § 135 odst. 3 písm. f) zákoníku práce, vzhledem ke zjištění bezpečnostního technika, že žalobkyně jevila známky požití alkoholu. Proto bylo povinností žalované zjistit, "zda žalobkyně nenastoupila do práce pod vlivem alkoholu a bylo povinností žalobkyně, aby se v souladu s ustanovením § 135 odst. 3 písm. f) podrobila zkoušce na alkohol", neboť pouze na základě dechové zkoušky mohla žalovaná splnit své povinnosti podle § 133 odst. 1 zákoníku práce - vytvářet zaměstnancům podmínky pro bezpečnou a zdraví neohrožující práci.

Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně "příliš akcentoval" osobnost žalobkyně, její dosavadní přístup k práci a okolnost, že nedošlo ke škodě, ačkoliv "je nepochybné, že právě tím, že žalobkyni nebyl umožněn další výkon práce, bylo případné škodě zabráněno". Vzhledem k poznatkům získaným od strážní služby o "zákroku" na podnikové ubytovně předcházející noci bylo proto povinností žalované zjistit, zda žalobkyně nenastoupila do práce pod vlivem alkoholu, a žalobkyně byla povinna dechové zkoušce na alkohol se podrobit.

Pokud však žalobkyně tuto povinnost odmítla splnit, je třeba podle názoru odvolacího soudu - s ohledem na zmíněná zákonná ustanovení - takové jednání hodnotit jako závažné porušení pracovní kázně ve smyslu § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce.

DOVOLÁNÍ U NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť vytýkané porušení pracovní kázně nebylo "v souvislostech dlouhodobého stavu na úseku bezpečnosti práce ve vazbě na aktuální jednání zaměstnavatele vůči žalované" (správně žalobkyni) takové intenzity, aby "založilo právní titul" k rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací věc přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu proto, že odvolací soud vyvodil ze zjištěného skutkového stavu nesprávné právní závěry, tedy z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) obč. soudního řádu.

Podle § 241 odst. 3 písm. d) obč. soudního řádu lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O případ nesprávného právního posouzení věci jde mj. tehdy, jestliže soud subsumující souhrn všech poznatků o skutečnostech podstatných pro rozhodování (skutkové zjištění) pod určitou právní normu vyloží nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikuje vlastní pravidlo chování stanovené dispozicí právní normy, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud hodnotil odmítnutí podrobit se vyšetření ke zjištění, zda není pod vlivem alkoholu, jako závažné porušení pracovní kázně. S jejím názorem, že porušení pracovní kázně uvedené v dopise ze dne 25. 1. 1994 nedosáhlo "v souvislostech dlouhodobého stavu na úseku bezpečnosti práce ve vazbě na aktuální jednání" žalované vůči žalobkyni takové intenzity, aby "založilo právní titul" k rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, nelze souhlasit.

Podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce organizace může dát pracovníkovi výpověď, jsou-li u pracovníka dány důvody, pro které by s ním organizace mohla okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát pracovníku výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Výklad tohoto ustanovení se zřetelem k pojmu pracovní kázně a kritériím, umožňujícím posouzení pracovní kázně z hlediska její intenzity, se v rozhodovací praxi soudů již ustálil a také odvolací soud při posuzování projednávané věci z konstantní ustálené výkladové praxe vycházel. Ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy "méně závažné porušení pracovní kázně", "závažné porušení pracovní kázně" a "porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod.

Zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něho nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 Cdo 53/94 ze dne 28. 6. 1995). Tento názor, vyslovený rovněž v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 45/94 ze dne 30. 6. 1995, je v současnosti také v soudní praxi jako správný přijímán. Konformně s uvedenými závěry postupoval v napadeném rozhodnutí i odvolací soud.

Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním, které bylo uvedeno v dopise ze dne 25. 1. 1994, tj. odmítnutím pokynu bezpečnostního technika závodu podrobit se dechové zkoušce prováděné ke zjištění, zda byla pod vlivem alkoholu, závažně porušila pracovní kázeň, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem, významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně považoval z hlediska vymezení hypotézy právní normy za významné, že žalobkyně zaviněně porušila jednu z podstatných povinností zaměstnance v oblasti péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci uloženou zákonem a že se tak stalo za okolností, které vzbuzovaly podezření vedoucího bezpečnostního technika i mistra nadřízeného žalobkyni, že je pod vlivem alkoholu.

Souhlasit lze i s úvahou, že z hlediska posouzení intenzity porušení pracovní kázně není významné, že odmítnutím zkoušky nedošlo ke vzniku škody, neboť z preventivní povahy dotčených povinností (nenastupovat pod vlivem alkoholických nápojů do práce a podrobit se příslušnému vyšetření) vyplývá, že jejich smyslem je škodě zabránit. I za přihlédnutí k tomu, že žalovaný dosud neměl k pracovní činnosti žalobkyně žádné výhrady, jsou uvedené okolnosti natolik významné, že odůvodňují posouzení porušení pracovní kázně žalobkyní jako závažné. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zákoníku práce, lze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně opravňovala žalovanou k tomu, aby se žalobkyní rozvázala pracovní poměr výpovědí podle § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zákoníku práce.

Protože rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 1 části věty před středníkem obč. soudního řádu zamítl.

Podle mého názoru odmítnutí dechové zkoušky na zjištění požití alkoholu posoudit jako závažné porušení pracovní kázně považuji ve většině případů za nesprávné, a to hlavně proto, že postup zaměstnavatelů je v těchto případech v rozporu s § 7 odst. 2 a § 8 odst. 3 zákoníku práce. Uznávám, že ve výjimečně lze zřejmě odmítnutí tzv. dechové zkoušky posoudit i jako porušení pracovní kázně závažným způsobem. Především půjde o případy, kdy zaměstnanec soustavně odmítá dechovou zkoušku, vykonává činnost, při níž by mohl způsobit značnou škodu na majetku nebo zdraví. V popisovaném sporu o takový případ nešlo.

V dané při se domnívám, že správně rozhodl okresní soud a plně se ztotožňuji s přesvědčivým odůvodněním jeho rozsudku, naopak, odůvodnění odvolacího i dovolacího soudu podle mě není příliš přesvědčivé.

 

právník, Hradec Králové

Související