Prehistorie zajímala Petra Zítku od dětství. Svůj životní koníček využil i na České zemědělské univerzitě v Praze. V bakalářské práci se věnoval výzkumu pěstování pravěkých a starověkých obilnin a jejich možnému využití v ekologickém zemědělství.

Petr Zítka (34)

Jediný český profesionální štípač pazourku. Pravěkému řemeslu se učil od mistra štípače Johna Lorda z Anglie a věnuje se mu už 10 let. Vedle rozbíjení ostrých kamenů také zahradničí a chová kozy. Žije v Jindřichovicích na Frýdlantsku. Je ženatý a má pětiměsíční dceru.

K pravěkým technikám štípání kamene se dostal až po studiích. Učil se jim od skutečného mistra štípače Johna Lorda v Anglii. Oslovilo ho to natolik, že po návratu do Česka přetavil štípání pazourku v byznys, který ho dnes úspěšně živí. Dobové repliky tohoto jediného profesionálního štípače v Česku můžete vidět v muzejních expozicích či archeoparcích. Pro zájemce z řad veřejnosti pořádá workshopy, ze kterých si odvážíte vlastnoručně – za pomoci pravěkých nástrojů – vyrobené pazourkové artefakty.

"Štípání kamene je ale hlavně zábava. Baví mě ta kombinace soustředění a nutnosti okamžitě vyhodnocovat situaci. Je to řetězec bleskových výpočtů a rozhodnutí, kdy se musíte naučit přijímat odpovědnost za své kroky bez možnosti vrátit se zpět. Nepovedený úder totiž nemůžete zopakovat a udeřit lépe. Není žádný druhý pokus. Je to vlastně taková manuálně a mentálně náročná hra, jejímž výsledkem je funkční nástroj," přibližuje svoji vášeň Zítka.

Jak se žije s pravěkým řemeslem v moderní době? Na čem stojí váš byznysmodel?

Dobře. Samotnému štípání se věnuji do 30 hodin týdně. Je to fyzicky náročná činnost, takže mám své limity. Nejde to dělat deset hodin denně pět dní v týdnu. Moje příjmy ale neplynou pouze z výroby replik archeologických nálezů.

Archeologům, kteří zkoumají pravěké technologie, například poskytuji expertizu technologie štípání kamene. Mých služeb využívají třeba při výzkumu, jak se liší technologie štípání kamene u posledních lovců v mezolitu a prvních zemědělců v neolitu. Těch příkladů bych našel více.

Vedle toho pořádám kurzy pro studenty archeologie na českých univerzitách i pro soukromou sféru. Mám vlastní e-shop, skrze který repliky prodávám. Ty tak neputují pouze do muzeí a jiných veřejných sbírek, ale i do těch soukromých. Pazourkové nástroje si nekupují pouze lidé, co mají k archeologii nebo indiánským kulturám blízko, ale jako výstavní artefakt si ho pořizují i lidé, které má tvorba prostě zaujala.

V posledních letech v mém portfoliu výrobků hrají stále důležitější roli pazourkové křesací kameny do historických pušek, mušket a pistolí. V Čechách a na Moravě jsou to stovky lidí, kteří se zajímají o napoleonské války nebo sedmiletou válku z poloviny 18. století. Ti si u mě objednávají tato drobná křesadla, jež se časem opotřebovávají. Buduji si tak stálé zákazníky, kteří navíc neustále přibývají.  

Co je pazourek?

Pazourek je druh kamene, který je tvořen oxidem křemičitým. Je amorfní, tzn. nemá žádné vrstvy. Při úderu se štěpení v pazourku šíří předvídatelným způsobem a vede k odražení úštěpu s ostrou pracovní hranou. Díky této vlastnosti byl pazourek našimi předky v pravěku vyhledáván a využíván jako surovina k výrobě hrotů a nožů. Pazourek je překvapivě organického původu, vznikl přeměnou těl mořských organismů před 70 miliony lety v křídových usazeninách severní a západní Evropy. Přirozeně se vyskytuje v podobě plochých či nepravidelných hlíz. K nám na severní okraj Čech a Moravy byl druhotně transportován pevninským ledovcem v několika dobách ledových. Vedle pazourku se v prehistorii využívaly i jiné štěpitelné suroviny, jako například křemenec, obsidián, křišťál a různé druhy rohovců.

Co z vámi jmenovaných aktivit hraje největší roli ve vašem příjmu?

Řekl bych, že je to rozděleno velmi rovnoměrně. Žádná z položek nehraje dominantní roli, což je vlastně dobře, protože je pak menší riziko, že bych krachoval, kdyby některá z nich vypadla.

Kdy přišlo ujištění, že je váš byznysmodel životaschopný?

Významnou zakázkou a zároveň ujištěním toho, že jsem si vybudoval důvěru u lidí z akademické sféry, byla spolupráce na expozici archeoparku ve Všestarech. Založil ho doc. Radomír Tichý, vedoucí katedry archeologie Univerzity Hradec Králové. Otevřen veřejnosti byl v roce 2012, ještě předtím jsem však pro něj dělal velký soubor replik do částí expozice věnované době kamenné. Byla to práce na několik měsíců.

Pořádáte i kurzy štípání pro nadšence. Už se vám rýsuje potenciální konkurence?

Ano, z řad zájemců o kurzy pro veřejnost ročně projde tak 20 až 25 lidí. Většina z nich pokračuje a štípání rozvíjí dál. Během let se zlepšují, takže si každoročně vychovávám "konkurenci". Nepředpokládám ale, že by někdo mohl rozjet paralelní byznys na tak vysoké úrovni, s tak širokým portfoliem produktů a služeb, které nabízím.

Jak jsem vysvětloval, můj byznys nestojí jen na štípání pazourku, ale i na pořádání výukových kurzů a poskytování servisu pro archeology. Kvalifikaci si navíc kontinuálně zvyšuji účastí na celoevropských archeologických sympoziích o štípání kamene, kde jsem stále jediný Čech mezi kolegy z Německa, Švédska, Dánska a dalších zemí. V září třeba odjíždím do Francie na stáž k prof. Jacquesovi Pelegrinovi, který je největší odborník na technologii štípání kamene v Evropě. 

Na jaké nejzajímavější zakázce jste kdy pracoval?

Objednat si rozměrnou severskou dýku jako svatební dar je poněkud unikátní, ale už mě to tolik nepřekvapuje. Artefakty jako svatební dar dělám i několikrát do roka. Před třemi týdny jsem ale dokončil několik kamenných hrotů na šípy, se kterými odjel jejich majitel lovit medvědy do Kanady, kde je stále povolen lov zvěře lukem a šípy. Kanadská vyhláška jasně stanovuje rozměry a parametry hrotů, ale neřeší, jestli je hrot ocelový, nebo štípaný z pazourku. Takže pravěké řemeslo dostává praktický význam i v moderní době.

I vy jste někdy ulovil zvěř za pomoci pazourku?

Neulovil, v Evropě máme mnohem přísnější zákony na ochranu zvěře než třeba v Severní Americe. Lovecké zákony v Česku zakazují primitivní způsoby lovu. Osobně používám pazourkový srp ke sklizni neolitických obilnin, které pěstuji. Pazourkové nože pak používám třeba při stahování berana na gril.

Jak se liší vámi vyrobené repliky od původních artefaktů?

Vzhledem k tomu, že artefakty vyrábím z původního materiálu a stejnými technikami jako pravěcí lidé, tak jediným rozdílem je trvalá značka. Tu za pomoci frézky a diamantového kotouče vryji do každého svého výrobku. Jen tak se dá předejít tomu, aby někdo vydával repliku za autentický prehistorický nález.

Značka je pro štípače jednotná, nebo má každý svůj symbol?

Mám pocit, že jsem asi jediný v Česku, kdo artefakty označuje, což je možná i důvod, proč ve mě mají archeologové důvěru. Přitom etická stránka našeho řemesla je velmi důležitá a všechny kurzisty na ni upozorňuji. Označením replik totiž předcházíme kontaminaci archeologického záznamu a zkreslení našeho obrazu o prehistorii.

Odkud berete kámen na výrobu artefaktů?

Nejkvalitnější kámen nakupuji v Dánsku, případně ve Francii. Menší část produkce pokrývám lokální surovinou. Mám to štěstí, že bydlím v jednom z mála regionů v Čechách, kam dostoupil kontinentální ledovec a ze Skandinávie dovalil společně s dalším štěrkem i pazourkové hlízy. Kameny u nás jsou ale rozdrcené na menší kusy a rozpraskané mrazem. Vnitřní praskliny pak znemožňují výrobu artefaktů větších než 15 cm, takže dominantně pracuji s kvalitnější surovinou ze zahraničí.

Kámen opracováváte něčím tak měkkým, jako je jelení a losí paroh. Jak je možné, že se mu tvrdý kámen poddá?

Na technologii štípání kamene je právě zajímavé, že to štěpení se v kameni šíří předvídatelným způsobem a zdaleka nepotřebujete nástroj tvrdší, než je samotné pazourkové jádro. Naopak parohové otloukače jsou mnohem efektivnější nástroje například při ztenčování pěstních klínů nebo listovitých hrotů. Pazourek s tvrdostí sedm jde krásně opracovat i něčím tak měkkým, jako je paroh nebo kost.

Nejenže používám autentické nástroje, ale když dělám repliky pro muzea, tak používám i přírodní materiály, jako je jelení šlacha na uvázání nožů do rukojetí nebo březový dehet, což je černý tmel, který se získá suchou destilací březové kůry. V archeologii máme doloženo, že je to jedno z nejstarších lepidel, které používali naši předci v době kamenné.

Když tedy dodáváte artefakt do muzea, tak ho od prehistorického nálezu odlišuje pouze zmíněná značka?

Ano. Jizvy po štípání, jak se říká stopám na hrotech a čepelích, vznikají pouze štípáním, nelze je napodobit průmyslovou výrobou a broušením. Tohle řemeslo vlastně ani nedovoluje používat strojní opracování.

Zmínil jste se, že se specializujete i na výrobu křesacích kamenů do historických pušek. Uvažoval jste o expanzi za hranice, například do Francie, kde je rozsáhlá komunita nadšenců do rekonstrukcí napoleonských válek?

Určitě ne. Český trh není saturovaný, takže expanze do zahraničí není vůbec na pořadu dne. Ročně mám třeba 20 zahraničních zakázek od kolegů archeologů. Něco ze své tvorby jsem tak zasílal do Polska, Německa, na Slovensko, ale třeba i do Japonska nebo Jižní Koreje. Nicméně svoji ruční práci nemohu násobit a zaměstnávat k tomu nějaké další lidi se mi jeví jako nesmysl.

Baví mě to dělat jako řemeslo. Dodávat křesací kameny pro tisíce střelců už není řemeslo, ale průmysl a to by mě nebavilo. Zajímavé by možná byly trhy jako Polsko a Německo, ale rozhodně to není aktuální. O zemích, jako je Francie, Anglie či Skandinávie, nemá vůbec smysl uvažovat, protože tam žije spousta štípačů.

Dají se z pazourku vyrábět i šperky?

Ano. Několik zakázek ročně mám i na náhrdelníky, výjimečně na náušnice, kde hrot pazourku medově prosvítá. Případně vytvářím hroty i z obsidiánu, což je sopečné sklo a splňuje představu klenotu. Šperky dělám jen na zakázku a standardně je nenabízím.

Dá se obsidián nalézt i v Česku?

Používám obsidián z Ameriky, Mexika nebo z Kavkazu. V prehistorii se k nám distribuoval z východního Slovenska, takže nějaké drobné čepele z obsidiánu nacházíme při archeologických výzkumech i na území Česka.

Co nového chystáte?

Pracuji na redesignu webových stránek www.jaknapazourek.cz a chystám i nový e-shop, jehož spuštění plánuji během tří měsíců. 

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.