Epidemie koronaviru zastavila hospodářský život Evropy a jednotlivé země přispěchaly s balíčky opatření, kterými se  snaží zasaženým ekonomikám pomoci. To ale dalo podnět polemikám mezi ekonomy a politiky, zda jsou desítky miliard eur z kapes daňových poplatníků vynaložené správně.   

Jak by měl stát nejlépe pomoci? Měla by pomoc jít všem postiženým firmám, nebo jen některým? Mělo by se zestátňovat? Jak přijít s pomocí rychle a jednoduše, ale zároveň nerozdávat peníze i těm, kdo krizi využijí jako výmluvu pro své špatné hospodaření? 

Ekonom Lubor Lacina, který zkoumá otázky evropské hospodářské integrace na Ústavu financí Mendelovy univerzity v Brně, říká, že stát by neměl firmám pomáhat vůbec. Podle něj státní peníze oslabují očistný proces, který každá krize přináší. "Spotřebitelé a domácnosti sami rozhodnou, jaké zboží a typy služeb preferují. Během krize si lidé mohou více uvědomit, co je 'zbytné', a naopak začít dávat přednost jiným výrobkům a službám," říká Lacina v rozhovoru pro HN. Krize by podle něj také měla firmy přivést k zamyšlení nad tím, na jakých dodavatelích jsou závislé, kde vyrábějí a jak jsou zranitelné. 

Lacina, zakladatel think-tanku Mendelovo evropské centrum, také kritizuje pomoc české vlády. Podle něj byla příliš pomalá a pro žadatele i státní správu neúměrně byrokratická. Tím také znevýhodnila malé podniky, které na tyto procesy nemají na rozdíl od velkých firem zkušené lidi.

HN: Prakticky všechny vyspělé země zasažené koronakrizí reagují podobnými stimulačními balíčky - levnými úvěry, státními zárukami, úlevami a kurzarbeitem. Je to obecně správná cesta?

Jsem zásadně proti. Zvolený přístup povede ke zneužití situace i těmi podniky, které pomoc nepotřebují. Něco ve stylu "když dávají, proč bych si také nevzal". Také to vytváří korupční prostředí. Bude se dát zpětně ověřit, zda pomoc nedostaly například prioritně podniky s vazbou na vládní strany?

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek
Lubor Lacina (51)

Rodák z Přerova, vystudoval Mendelovu univerzitu v Brně. V roce 2016 byl jmenován profesorem managementu a ekonomiky. Od roku 1992 působí v Ústavu financí Mendelovy univerzity a zabývá se problematikou měnové integrace, rozpočtu EU a českého členství v unii. V roce 2009 získal titul Jean Monnet Chair in European Economic Studies. Před šesti lety také založil think­-tank Mendelovo evropské centrum a je jeho ředitelem.

 

Je editorem a autorem studií, které formulují doporučení pro tvůrce hospodářské politiky v oblasti integrace do EU. Vedl například skupinu autorů studie Euro: ano/ne, dosud nejdůležitějšího dokumentu zkoumajícího vliv přijetí eura na českou ekonomiku.

Jakákoliv masivní a plošná pomoc - tedy peníze i těm, kdo byli neúspěšní už před krizí - se může stát silně demotivační pro ty, kteří se dlouhodobě snaží zvyšovat produktivitu a udržovat firmu připravenou na krize. Proč by se pak někdo v budoucnu snažil, když tu bude precedens, že peníze dostane každý, kdo si o ně požádá? Proč by se pak někdo během krize vrhal do nových činností, třeba rozvážel jídlo nebo si zřídil e-shop, když pak peníze kvůli tomu nedostane? 

A pak je tu možná nejdůležitější argument: ve fungující tržní ekonomice by stát neměl rozhodovat o tom, kdo má a nemá zůstat na trhu. Stát to totiž ani neumí. Regulace, intervence a zásahy státu vždy vedou dřív nebo později spíš k vyšší neefektivitě systému, ačkoliv se v krátkém období mohou zdát jako prospěšné a účinné.

HN: Jak hodnotíte pomoc české vlády?

Ukazuje se, že vláda slíbila peníze téměř všem, chtěla ohromit obrovskými čísly, ale bez další strategie a bez toho, aby jasně řekla, koho je primárně nutné podpořit. Především menší firmy vystavila téměř nepřekonatelné byrokratické zátěži, která následně zatěžuje a paralyzuje celý státní aparát, jenž tyto složité a často chybové formuláře musí vyhodnocovat. 

HN: A konkrétně programy Covid pro zvýhodněné úvěry?

Ty trpí hned několika neduhy. Hlavně pomalostí a velkou administrativní zátěží pro žadatele i pro státní správu. Malé podniky složitá byrokracie žádostí znevýhodnila oproti velkým firmám. Malé firmy na tyto procesy nemají dostatečnou lidskou a expertní kapacitu.

Nejde jen o to pomoc slíbit, ale hlavně ji umět co nejrychleji a nejjednodušeji doručit, a to i za cenu toho, že v omezeném počtu případů dojde k porušení nastavených pravidel a pomoc se dostane i k těm, kdo na ni neměli nárok. Podvodné jednání, ke kterému by někdo výše uvedené podmínky zneužil, jde vyřešit retrospektivně. Žádost o pomoc měla být téměř automatická, bez složité byrokracie. Stát k tomu měl také využívat data, která má například z daňových přiznání, plateb sociálního a zdravotního pojištění, rejstříku živnostníků nebo údajů sbíraných ČSÚ. 

HN: A program Antivir, tedy pomoc typu kurzarbeitu, kdy stát hradí větší část mezd pracovníků, zavřených podniků nebo obchodů?

Myslím, že tento typ pomoci je nejúčinnější proti počáteční panice a přehnané reakci trhů. Tyto programy zpravidla umožní trhu vyhodnotit, zda má krize pouze dočasný, nebo trvalý charakter, umožní zachovat zaměstnanost a koupěschopnou poptávku, jež může rozhodovat, které zboží a typy služeb jsou potřebné a které jsou zbytné.

HN: Vládní politici i velká část ekonomů včetně těch z NERV, se shodují, že je pro stát levnější firmám pomoci než jich nechat hodně zkrachovat. Nesouhlasíte?

Nikdo dnes neví, jak dlouho budou omezení trvat, zda se situace zase nezhorší na podzim nebo příští rok na jaře. Pouze víme, že došlo k masivnímu odložení spotřeby. Na to například automobilový a letecký průmysl reagoval zastavením nebo výrazným omezením výroby. Programy typu kurzarbeitu dokážou významně minimalizovat dopad na nezaměstnanost a pokles příjmů domácností. Lze tedy předpokládat, že po obnovení normálního chodu ekonomiky bude "odložená" poptávka realizována. Domácnosti se opět rychle a možná ještě intenzivněji vrátí k tradičnímu spotřebnímu způsobu života. 

HN: Nemají krize tohoto typu v ekonomice také "ozdravný efekt"? 

Ano. Pokud se nezvolí přístup "pomoc každému", může dojít k vyčištění trhu. Spotřebitelé sami rozhodnou, jaké zboží, typy služeb preferují. Lidé si mohou více uvědomit, co je "zbytné", a naopak začít dávat přednost jiným výrobkům a službám. Například zahraniční leteckou dovolenou vymění za dovolenou v blízkém okolí a odpočinou si také. Je ale pravda, že lépe se chlubí dovolenou v Karibiku než dovolenou na Máchově jezeře.

Krize přivede k přemýšlení i firmy. Hlavně o tom, jak fungují a jak mají křehké dodavatelsko-odběratelské vztahy. Z mého pohledu jsou tedy rizika případného kolapsu firem plnohodnotně vyvážena "očistným procesem", který se v časech růstu odkládá na později.

HN: Zatím se ukazuje, že ani koordinovaná pomoc EU členským zemím nebude stačit na to, aby zabránila propadu národních ekonomik. Ale nebyla by situace bez této pomoci ještě horší?

Výsledkem celého mechanismu bude jen další růst veřejných dluhů, které v některých zemích už tak přesahují únosnou mez. Plošná pomoc z jakékoliv úrovně bude vždy podporovat i firmy a sektory, které by z trhu za normálních okolností zmizely, protože jsou zbytné nebo neefektivní. Zabírají pak prostor firmám přicházejícím s novými řešeními, nápady a inovacemi.

HN: Dostanou se nové peníze, které státy "vytisknou" na pomoc hospodářství, vůbec k firmám a spotřebitelům? Když se člověk dívá na růst akciových trhů, spíš to vypadá, že ne…

Již dnes je vidět, že většina likvidity končí na finančních trzích, a ne v reálné ekonomice. Proto se ceny akcií stále více odchylují od reálné ekonomické situace. 

Je třeba vždy zvážit, jestli je daná krize spíše krizí nabídky, nebo poptávky. Přikláním se k tomu, že tato krize je především krizí odložené poptávky: nouzová opatření zakázala lidem vycházet nebo nařídila uzavření obchodů a služeb. Je tedy otázka, zda má finanční pomoc směřovat k firmám, nebo naopak zvýšit kupní sílu domácností, například daňovými úlevami. To, že si spotřebitel nakonec vybere, které zboží a služby považuje za užitečné a potřebné, může být v konečném důsledku mnohem přirozenější proces než jakékoliv formy dotací a úlev soukromým podnikům.

Rovnost nefunguje

Lubor Lacina má rád anekdotický příběh, který kdysi koloval na sociálních sítích. Je o americkém profesorovi ekonomie, který byl známý tím, že nikdy nenechal žádného studenta propadnout. Ale jednou překvapivě nechal propadnout rovnou celou třídu.

 

Jak k tomu došlo? Ve třídě se řešil problém nerovnosti mezi lidmi a k profesorově nelibosti se celá třída shodla na tom, že nikdo by neměl být ani chudý, ani bohatý. Studenti tvrdili, že všichni by měli mít stejně. Profesor tedy navrhl experiment: známky z jednotlivých testů zprůměruje, a všichni tak budou dostávat stejnou známku, jako je průměr třídy - nikdo nepropadne, ale nikdo nejspíš ani nedostane jedničku.


Po prvním testu byly známky v průměru za dvě, a tak dvojku dostal každý student. Ti, kteří tvrdě studovali, byli trochu zklamaní, ale ti, kteří studovali málo, byli spokojení.

 

U dalšího testu studenti, kteří studovali málo, studovali ještě méně a ti, kteří studovali hodně, se rozhodli, že jim průměr stačí - studovali také málo. Průměr testu byl čtyři! Nikdo nebyl spokojený.

 

Při třetí zkoušce byl průměr pět. Jak zkoušky pokračovaly, průměr se nikdy výrazně nezvýšil, vše se zvrhlo v hašteření, obviňování a nadávky. Nikdo nechtěl studovat ve prospěch někoho jiného. Nakonec všichni propadli.

 

Podle profesora byl experiment důkazem toho, že absolutní rovnost garantovaná přerozdělováním od úspěšných k méně úspěšným nemůže fungovat. Odměna za práci může být skvělá, lidé mohou mít motivaci uspět, ale když si vláda celou odměnu vezme, nikdo se nebude snažit, nikdo nebude chtít uspět.

 

Podle Laciny z příběhu plyne několik poučení:

1. Co dostane jeden člověk, aniž by si to odpracoval, to musí odpracovat jiný člověk, aniž by za tuto činnost obdržel odměnu.

2. Stát nemůže dát nikomu nic, aniž by si to dříve nevzal od někoho jiného.

3. Nelze rozmnožit bohatství tím, že se rozdělí.

4. Jestliže si polovina lidí myslí, že nemusí pracovat, protože se druhá polovina o ně postará - a druhá polovina zjistí, že není dobré pracovat, protože někdo jiný bezpracně dostane to, co oni vytvořili -, je to začátek konce každé ekonomiky.

HN: Jak by tedy podle vás měla obecně vypadat nejúčinnější pomoc ekonomikám zasaženým koronakrizí?

V případě nečekaného šoku tohoto typu je nutné rozfázovat reakci do dvou kroků. Nejdříve uklidnit trhy, firmy, spotřebitele a investory okamžitou a co nejméně administrativně náročnou pomocí. Například poskytnutím peněz všem malým a středním podnikům nebo zavedením opatření typu kurzarbeitu. Přehnané reakce trhu na neočekávané události mohou přinést více škody než užitku. Zde je role státu nebo centrálních bank jako toho, kdo dokáže rychle reagovat, téměř nezastupitelná. 

Ve druhém kroku, po rychlé úvodní reakci, by stát měl už více aktivity přenechat trhu a soustředit se hlavně na jasnou a strukturovanou informační kampaň. Pokud stát není schopen jasně definovat očekávané scénáře, firmy i domácnosti ovlivní strach a nejistota. Pak může být těžké jejich chování v budoucnu změnit.  

HN: Jaké bude mít krize důsledky pro EU? Nebude určitá nepružnost rozhodování v rámci unie, kterou krize odhalila, dalším argumentem pro omezení centralizace a zvýšení samostatnosti jednotlivých členských zemí?

Určitě ano. EU má dlouhodobě problém vysvětlovat své aktivity a užitečnost občanům členských států. Domácí, národní politik dostane od médií vždy více pozornosti než unijní úředník. Proto bude mít EU těžký úkol vysvětlit, že většina opatření v oblasti zdravotnictví a vnitřní bezpečnosti zůstává plně v rozhodování členských států a unie má zde jen velmi omezené pravomoci. Možnost lépe vysvětlovat nastane ale v době rozvolňování opatření. Zavřít hranice lze rychle, dohodnout se na jejich otevření vyžaduje mnohem koordinovanější přístup a EU může být na takovou koordinaci výborným nástrojem. 

HN:  A co náklady krize a dopady na rozpočty zemí eurozóny? Ustojí to například Itálie? Nezvyšuje to riziko rozpadu eurozóny?

Za největší riziko nepovažuji rozpad eurozóny. Ta se potácí na hraně už od krize 2009 a ukazuje se, že rétorika euroskeptiků je spíše akademická. Riziko spekulace na jednotlivé země bude vždy vyšší než na větší celek. Krize posunula opět debaty o ochotě ekonomicky úspěšných zemí EU sdílet své bohatství s těmi méně úspěšnými. Postupně dojde k navýšení evropských fondů, které umožní dluhové financování zemím s ekonomickými problémy za mnohem nižší úrokové sazby, než kdyby tyto země vydávaly a nabízely na trhu své vlastní, z pohledu trhu více rizikové dluhopisy. Současná krize přiměje členské země eurozóny vytvořit rozpočtové fondy federálního typu.

Pokud mám z něčeho strach, tak z toho, že se ukáže neudržitelnost financování sociálních a zdravotních systémů. Ukázalo se přitom, že jsou zcela zásadní pro poskytování služeb stárnoucí evropské populaci. Politici by tedy měli i na nadnárodní úrovni debatovat o prioritách výdajových politik. Měli by mluvit o tom, zda má stát směrovat výdaje na podporu ekonomického růstu, který zajistí dostatečné zdroje pro financování sociálního a zdravotního systému, nebo hledat úspory v jiných výdajích, a naopak výdajům na zdravotní a sociální programy dát plnou prioritu. Já osobně bych preferoval posílení výdajů na sociální služby a zdravotnictví na úkor jiných výdajů veřejných rozpočtů. 

HN: Co bude podle vás klíčové pro návrat do ekonomického normálu?  

Zcela zásadní pro další vývoj bude schopnost nadnárodní koordinace obnovy pohybu osob. Na svobodě pohybu v procesu globalizace výrazně závisí. Tak jako na začátku krize národní státy reagovaly individuálně a téměř bez koordinace, bude návrat k normálu vyžadovat vysoce účinnou komunikaci a koordinaci na nadnárodní úrovni. Budou toho ale národní politici, "opilí" úspěchem boje s koronakrizí, schopni? Různá "dočasná" opatření na omezení imigrace a pohybu osob považuji za velmi nebezpečná. V našem prostředí dobře víme, jak může "dočasnost" nakonec trvat dlouho. 

HN: Může být výsledkem krize návrat k místní produkci? 

Přehodnocení toho, odkud firmy kupují komponenty a suroviny, a větší orientace na místní produkci potravin, na zadržování vody v krajině nebo na alternativní zdroje energie může být dlouhodobým pozitivním efektem.

Zaměstnanci například v automobilovém nebo leteckém průmyslu jsou vysoce technicky zdatní a mohou být volnou pracovní silou v nově vznikajících odvětvích spojených s elektromobilitou nebo bezuhlíkovou ekonomikou. Lidé ze služeb, třeba z cestovního ruchu nebo gastronomie, mohou doplnit chybějící pracovní sílu v nemocnicích, pečovatelských domech a dalších zdravotnických a sociálních službách. Trh přizpůsobí mzdy, aby i tato odvětví odměňovala pracovníky spravedlivě za jejich schopnosti a pracovní výkony.

HN: Je pro Česko letošní rozpočtový schodek 300 miliard korun a víc vůbec schůdný?

Nelze se utěšovat tím, že poměr dluhu české ekonomiky k jejímu výkonu je nízký. Dluh vytvořený dnes můžeme v budoucnu buď splatit - to by ale znamenalo snížit výdaje nebo zvýšit daně -, nebo ho můžeme snížit relativně tím, že budeme mít rychlejší ekonomický růst. Obě varianty ale mají svá omezení. Již krize po roce 2008 ukázala, že především vyspělé ekonomiky budou mít mnohem nižší potenciální růst než ve druhé polovině 20. století. Změna struktury výdajů a daní by zase vyžadovala dohodu všech politických stran, což v současné silně polarizované společnosti není reálné. 

HN: Je podle vás problém i to, že Evropa bude mít záporné nebo nulové sazby dalších několik let? Že se z této nezdravé situace bude dostávat ještě hůř než před krizí?

Po krizi v roce 2008 jak centrální banky, tak vlády se svými rozpočty vesměs "vystřílely náboje" a mají méně nástrojů, jak ekonomikám pomoci. Přikláním se k tomu ponechat více prostoru trhu, aby našel novou dlouhodobou rovnováhu. Centrální banky mohou vrhnout ještě víc peněz na trh, ale to v kombinaci s pomalým růstem ekonomiky buď povede jen k dalšímu nafukování spekulativních bublin - tak, jak to vidíme na akciových trzích -, nebo k budoucímu růstu inflace. 

HN: Po překonání akutní fáze krize se mezi ekonomy asi objeví i další otázky. Například zda by neměl stát do některých firem vstoupit a získat tak větší kontrolu nad směřováním ekonomiky. Mělo by znárodnění strategických firem smysl? Mohl by na tom státní rozpočet dokonce vydělat? 

Obávám se, že státy neumí jasně definovat, co je strategická firma. Vždy to bude ovlivněné lobbingem a jednáním typu "já na bráchu, brácha na mě". Nelze teď opakovat úspěšnou politiku americké vlády, která během poslední krize poskytla finanční pomoc bankám výměnou za akcie vlastníků, které pak po překonání krize se ziskem prodala. Tato krize má jiný charakter a nikdy nebude jisté, zda nezachraňuji firmy, které již na trhu ztratily důvod své existence. Firmy mají tvořit zisk - to bylo a mělo by být smyslem podnikání -, na to se již desítky let zapomíná. Není smyslem firem podnikat za účelem získání státních záruk, dotací a jiné finanční pomoci, kdykoliv se dostanou do problémů.

HN: Může být dědictvím krize také přehodnocení různých zelených politik a přístupů?

Snahy o zpochybnění financování přechodu na zelenou ekonomiku se objevují téměř od začátku krize. Neměli bychom ovšem zapomenout, že klimatická změna je dlouhodobý trend a na dopadech těchto změn koronakrize mnoho nezmění. Krize by ale měla být využita ke změně struktury ekonomik, a ne k podpoře ekonomik 20. století. Pokud dnes vlády poskytnou veřejné prostředky na záchranu existujících podniků, nezbudou jim prostředky na podporu inovací či zdravotních a sociálních systémů.