Cíle EU na třídění odpadů plní jen země se zálohovanými PET lahvemi, říká expert z Greenpeace

Zrecyklovaný plast nemůže být stoprocentním materiálem pro novou lahev?

Není to úplně běžné. Myslím, že když to dnes dělá Mattoni, tak používá možná už z 80 procent recyklát, ale bývalo to třeba 20 nebo 50 procent. Různě se to mění. Ale důležitá je kvalita. Proto někteří nápojáři chtějí, aby se ten plast zálohoval. Materiál nesmí být kontaminovaný, ale jakmile ho máte v té žluté popelnici, tak se může promísit. Plastů jsou desítky, možná tisíce typů. Řada z nich v sobě má nějaká aditiva, jako třeba zpomalovače hoření. To je hodně v elektronice nebo komponentech automobilů. Řada z nich je toxická. Když se to různě lisuje a smíchá, tak pak můžete objevit zpomalovače hoření třeba v dětských hračkách.

Vyplatí se recyklovat ještě něco kromě PET lahví?

Myslím, že se vyplatí ještě duté nádoby od šamponů a podobně. Ze zbytku, i když se to vykazuje jako recyklace, tak se to sice zčásti materiálově využije, ale to více méně znamená, že se to přemění na palivo. I když je to v kolonce recyklace, protože to tak ve statistice může vydávat ministerstvo nebo EKO-KOM (společnost, která má v Česku monopol na sběr plastů. Je vlastněná výrobci obalů a firmami, které prodávají balené zboží, pozn. red.) Takže to vlastně skončí jako palivo v cementárně nebo někde jinde. A to je ještě horší než zmíněná vlákna. Nejde přece za recyklaci vydávat, že to spálíte.

Co se stane s tím, co se nevyužije ani takto?

Zbytek skončí na skládce nebo ve spalovně.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto

V čem je v současném systému problém?

Jde o to, že my jsme sice dobří v třídění, jak ukazují statistiky, ale když se zeptáte jakéhokoliv experta, tak tomu málokdo věří. Když se přijímala nová evropská legislativa, která má snížit znečištění oceánů a moří, tak největší bitva byla o tom, že by se 90 procent nápojových obalů mělo do roku 2025 zpětně odebírat (nakonec se státy EU dohodly na roku 2029, pozn. red.), aby to nekončilo na pláži nebo v lese. Tohoto čísla ve stávajícím systému dosahují jen země, které mají systém té zálohy. Ale v Česku všemi daty disponuje EKO-KOM a ta data nikdo moc nekontroluje. Takže třeba když se váží kontejnery s tříděným odpadem, tak stačí, aby tam byla lahev plná vody a najednou se zvýší váha a to číslo se pokřiví.

Dá se tedy říct, jaká je efektivita českého recyklování plastů? Říkal jste, že je to jen zlomek.

To jsou dva pojmy. Zaprvé je ta samotná recyklace a zadruhé to, kolik se toho vytřídí, tedy hodí do popelnic. Často se to zaměňuje. Za poslední rok – tedy zrovna v době, kdy se diskutuje o zavedení záloh – ministerstvo sběr "papírově" navýšilo ze 74 procent na 82 procent. Započítalo do něj ale i akce jako Ukliďme Česko (dobrovolnická úklidová akce spolku Ukliďme Česko a Českého svazu ochránců přírody, jež spolufinancuje také Státní fond životního prostředí ČR, pozn. red.) a podobně. Šlo o to, aby se to číslo zvýšilo. Celou situaci lze číst tak, že to číslo z roku na rok skokově narostlo patrně proto, aby byl argument, aby se nemusel měnit ten stávající systém a zavádět zálohované lahve.

Přesto jsou Češi v třídění premianti.

Ano, ale když pak přijde na tu samotnou recyklaci, tak tam žádní premianti nejsme, spíš naopak. U toho známe spíš odhady, je to možná 50 procent. Data o tom, kolik se skutečně zrecykluje plastů podle dnešní definice, tedy když tam započítám i to, co se spálí v té cementárně, jsou velmi obtížně dohledatelná (Český statistický úřad uvádí za rok 2017 podíl využití všech odpadů 54 procent, ministerstvo životního prostředí 79 procent, pozn. red.). A problém je, že těm číslům stejně málokdo uvěří. I úředníci na ministerstvu z toho mají těžkou hlavu. Mají proti sobě silné hráče. Nejen ten EKO-KOM, ale také svozové firmy. Pro ně by znamenal zálohový systém únik peněz.

Ty firmy jsou enormně silné. Je to dost špinavý byznys. Já samozřejmě ty úředníky chápu, protože jejich síla, i ta politická, je docela malá. Ten byznys je hodně lukrativní. Jeden z argumentů firem, které na něm vydělávají, je, že PET lahve celý byznys financují. Ale ta filozofie by měla být opačná. Měly by se vyrábět a používat takové obaly, které se vyplatí recyklovat. A ne aby nějaký výrobce, který vyrábí PET, de facto financoval jiné typy obalů, které jsou nákladnější na likvidaci nebo nejsou vůbec recyklovatelné.

Ministerstvo životního prostředí je proti zálohám. Je to pro vás překvapivé?

To je smutný a dost bizarní příběh. Ona vznikla iniciativa Zálohujme. To vzešlo částečně z byznysu, od Karlovarských minerálních vod (výrobce vody Mattoni), které v tom mají svůj byznysový zájem, aby si stáhly ty PET lahve pod sebe. A zároveň aby měly dostatek čistého materiálu. Nápojáři totiž potřebují PET nekontaminovaný. Karlovarské minerální vody oslovily Institut cirkulární ekonomiky a České vysoké učení technické a udělaly spolu dopadové studie toho, jak by zálohový systém mohl vypadat, kolik by to stálo a jaké benefity by to přineslo. Vyšlo to tak, že oproti stávajícímu systému je to o 20 procent výhodnější. I finančně by se to mělo zaplatit.

Kdyby fungovalo zálohování, jak dlouho by se mohly ty lahve točit? To má také omezenou trvanlivost, nebo ne?

Zálohování má celou řadu podob. Základní rozdíl je v tom, že máte buď lahve, které jsou znovunaplnitelné, nebo ty, které už znovu naplnit nejde. Myslím si, že systém znovunaplnitelných lahví není v Česku ve hře. To by bylo ještě o dost složitější. I když podle nějakých studií to vychází z environmentálních aspektů lépe. Ale ani tam ty lahve nemůžete točit donekonečna. Záleží, co do nich dáváte. Když vodu nebo minerálku, tak se udává, že to jde zhruba sedmkrát.

Ale systém, který prosazují Karlovarské minerální vody znamená, že vy tu lahev vrátíte, ona se rozmáčkne, udělají se z ní vločky a vyfoukne se z ní nová. To není o tom, že by se do ní znovu ten obsah naplňoval.

To je to samé, co se děje dnes při recyklaci?

To záleží, komu to prodáte. Většina toho PET se nerecykluje tady v Česku, ale vyváží se. To je jeden z mála plastů, který ještě odebírá třeba Čína. My jsme jednu dobu byli 21. největší vývozce plastového odpadu do zemí mimo OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, pozn. red.), co si pamatuji. Ale to se rychle mění. Čína přestala odebírat ty znečištěné plasty, které nešly recyklovat, a už má zájem jen o ten čistý PET. Z toho tam dělají různé věci: flašky nebo třeba ten granulát.

Takže dnes se recyklovaný materiál dováží?

Ano, třeba Mattoni vyrábí své recyklované flašky, ale čistý recyklát musí dovážet ze zahraničí. I když bychom ho tu mohli mít. Bohužel ten systém moc nefunguje. Ukazuje se, že tu zálohování chybí. To by určitě výrazně zlepšilo situaci. Protože princip, že by se to měly plasty recyklovat a likvidovat co nejblíž od místa vzniku, je namístě.

Jak se na celou tu diskusi dívá Greenpeace?

My to samozřejmě dlouhodobě prosazujeme. Už v době, kdy se tvořila evropská legislativa, která dávala naději, že bude ten zálohový systém, jsme na tom hodně pracovali. Měli jsme dokonce i petici, kterou podepsalo asi 160 tisíc lidí, kteří zálohování chtěli. To byla jedna z největších petic, co jsme měli. Bohužel Česko na těch jednáních cíl 90 procent recyklace nepodporovalo. Tam měly silné slovo také asociace měst a obcí, protože těch se to hodně týká.

To byl i jeden z argumentů proti zálohování. Že by prodražilo nakládaní s odpadem obcím a městům.

Ale to by tak vůbec nemělo být. Ten systém by měl fungovat tak, že ti, kteří uvádějí obaly na trh, za to platí. A ne, aby města a obce platily. To bylo takové strašení. Myslím si, že věcně má ten zálohový systém daleko víc benefitů.

Na Slovensku schválili minulý týden zálohy na PET lahve i plechovky. Jak je to s plechovkami v Česku?

Obecně recyklace hliníku je v Česku velmi podprůměrná. U plastů třídíme dost, ale pak jsou dvě oblasti, kde zaostáváme. Jednou je ten hliník a druhá věc je biologicky rozložitelná složka komunálního odpadu – bioodpad, kde hodně pokulháváme. Je pravda, že trh s plechovkami v Česku není takový jako ve Spojených státech, ale velmi roste. A zároveň, když se podíváte na energetickou náročnost výroby hliníku, tak jeho recyklace je jasným krokem. V Praze třeba ale málokdo ví, kam může tu plechovku vyhodit. Takže toto je jasná věc, že když se bude dělat zálohový systém, tak samozřejmě pro hliník i pro PET lahve.