Dobře míněná opatření v roce 2001 vydláždila cestu ke vzniku globální finanční krize před deseti lety

Proč finanční svět v roce 2008 ohrozil ekonomickou stabilitu mnoha demokratických zemí a v některých z nich otevřel cestu k moci populistickým politikům s nabídkou nastolení nových a lepších pořádků? Jednou z prvních příčin byla dobře zamýšlená opatření, která provedla americká centrální banka Federal Reserve (Fed) o sedm let dříve. Spojnicí obou dekád na přelomu milénia je lidská posedlost mamonem. Zkáza, kterou může příliš velká touha po penězích způsobit, dopadá na všechny bez ohledu na míru jejich osobní chamtivosti.

Během roku 2001 snížil Fed, který tehdy vedl guvernér Alan Greenspan, jedenáctkrát po sobě svou základní úrokovou sazbu. Z šesti procent v lednu se tak dostala na prosincových 1,75 procenta. Cílem bylo zlevnit úvěry pro americké společnosti i domácnosti a pomoci tak dostat ekonomiku z recese, ve které se Spojené státy ocitly po splasknutí burzovní internetové bubliny o rok dříve. Touha po vysokých výdělcích připravila mnoho lidí takřka o všechny jejich úspory a investiční peníze vsazené na očekávaný růst cen akcií firem ve vznikající on-line ekonomice. Jak známo, sázky nakonec vyšly jen v několika málo případech.

Rozhodnutí guvernéra Greenspana oživit americkou ekonomiku pomocí levných úvěrů získalo ještě více na důležitosti po teroristických útocích z 11. září 2001, které v USA provedli islamisté z al-Káidy. Útoky, při kterých zemřely téměř tři tisíce lidí, zintenzivnily obavy o ekonomické zotavení, do té doby probíhající velmi pomalu. Proto Fed v posledních čtyřech měsících roku srazil svou hlavní úrokovou míru o polovinu na procento a tři čtvrtě.

Tak nízké úrokové sazby ovšem vedly k propadu výnosů z peněz vložených do amerických státních dluhopisů, takzvaných T-Bonds. Zatímco ještě na začátku roku 2001 mohli investoři na každém dolaru vloženém do T-bondů vydělat na úrocích šest a více centů ročně, na jeho konci to bylo už méně než dva centy. V následujícím roce a půl však ztrácely americké vládní obligace na přitažlivosti pro investory dál. Investoři včetně vlád různých zemí, centrálních bank, velkých pojišťoven či penzijních fondů, kteří se dohromady starali o desítky bilionů dolarů, tak začali hledat výnosy jinde. Americké obligace, které do té doby představovaly sice jen mírně ziskový, ale bezpečný přístav pro jejich peníze, přestávaly tuto svoji roli plnit.

V červnu 2003 snížil Fed svou základní sazbu na jedno procento. Tak nízko byla naposledy v době recese mezi lety 1953 a 1958. Tehdy ale extrémně nízká cena, za kterou mohli lidé a podniky získávat bankovní úvěry, neměla tak hrozivé následky jako o 50 let později. Ještě během prázdnin roku 2003 prohlásil guvernér Greenspan, že Fed bude své úroky držet nízko tak dlouho, dokud nebude naprosto jisté, že se americké hospodářství plně zotavilo. Bankéřům a správcům investičních fondů na celém světě došla trpělivost. Bylo jim jasné, že pro část svých bilionů dříve určených k investicím do amerických T-bondů budou muset hledat zhodnocení jinde. A právě to se později stalo odvrácenou stranou opatření, kterými chtěl Fed nakopnout americké hospodářství k dalšímu růstu a tvorbě nových pracovních míst. Greenspanovo rozhodnutí připravit správce velkých peněz o výnosy z amerických dluhopisů, na které byli ještě o dva roky dříve zvyklí, v té době nicméně slavilo úspěch mezi americkými domácnostmi.

Ty se začaly ve velkém zadlužovat. Netrvalo dlouho a nemovitosti, pro jejichž nákup bylo najednou možné získat levnou hypotéku, se staly velmi populární formou investování pro miliony lidí. Nákup domu a jeho pozdější prodej za vyšší cenu přilákal více lidí než nákup akcií či jiných cenných papírů. Realitní boom se rozjel. Na růst popularity investic do nemovitostí reagovaly americké televizní společnosti nabídkou pořadů o tom, jak hledat dům, který lze rychle a se ziskem prodat.

Autor: HN – Denis Chripák

Velké americké banky, které mají své centrály na newyorském Manhattanu, nejsou místem, kam by lidé chodili žádat o hypotéky. Pro Morgan Stanley, Goldman Sachs, Merril Lynch, Bear Stearns či bývalé Lehman Brothers není stotisícový úvěr na koupi domu zajímavý byznys. Pojí se s ním příliš starostí. I pro tyto instituce ovšem existovala cesta, jak na realitním boomu vydělat. Stačilo se dostat k velkému počtu malých hypoték najednou. Proto začaly investiční banky ve velkém vykupovat hypoteční úvěry od menších bank a makléřů. Když se hypoték sešlo dostatečné množství, obvykle šlo o stovky i tisícovky úvěrových smluv, sdružily je do jednoho cenného papíru. Jeho očekávaný výnos složený ze splátek všech jednotlivých hypoték byl vyšší než tehdy dostupné výdělky na amerických vládních obligacích. Newyorské banky pak nabídly investice do cenných papírů napojených na hypotéky, známých pod zkratkou CDO, správcům velkých investičních fondů, pojišťovnám či vládám jako alternativu k T-bondům. Protože šlo o formu investice do amerických nemovitostí, zdála se být takřka bezriziková. Stejně vysoké mínění o kvalitě těchto cenných papírů měly také ratingové agentury, které jim přidělily vysoké hodnocení. Záhy se ukázalo, že hlad po CDO je obrovský. Bonitních dlužníků, tedy domácností schopných pravidelně splácet hypoteční úvěr po desítky let, ale nebylo na trhu dost.

Touha po mamonu převládla nad selským rozumem. Bankám z Wall Street začalo hrozit, že nebudou mít dostatek úvěrů na bydlení, ze kterých by mohly investiční instrumenty CDO vytvořit. Přišly proto s inovací, která se později ukázala být zákeřně nebezpečnou. Za použití složitých matematických modelů začaly newyorské banky do CDO míchat hypotéky od kvalitních, horších a zcela špatných dlužníků. Byly přesvědčené, že pravidelně splácené úvěry pokryjí ztráty z problémových hypoték.

Trefně takové hypoteční CDO popsal letos zemřelý americký šéfkuchař Anthony Bourdain v epizodním vystoupení ve filmu Sázka na nejistotu z roku 2015, kterým Hollywood přispěl ke zpracování historie finanční krize. Bourdain přirovnal tyto instrumenty, které si později vysloužily přívlastek toxické, ke guláši ze zbytků ryb, jež o něco dříve servíroval hostům v restauraci jako hlavní chod. "Koukejte, už to nejsou staré ryby. Je to něco zcela nového. Nejlepší na tom je, že jedí klidně tři dny starého platýse. Tak tohle je CDO," říká Bourdain s pohledem upřeným do kamery nad velkým kuchyňským sporákem.

Anthony Bourdain ve filmu Sázka na nejistotu

Zdroj: The Wrap

Uvolňování pravidel pro žadatele o hypotéky dospělo až k možnosti získat úvěr na bydlení bez nutnosti prokazovat příjmy a osobní majetek. Ceny nemovitostí mezitím stále rostly. Zdánlivě se tak nebylo čeho obávat, protože dům či byt v zástavě bude možné bez problémů prodat, když jeho vlastník přestane hypotéku splácet. Jenže právě to se začalo dít častěji, než bylo do té doby obvyklé. V polovině roku 2004 začala americká centrální banka opět zvedat své úrokové sazby. Z dnešního pohledu je takřka nepochopitelné, že žadatelé o hypotéky stále mohli získat úvěr odpovídající 100 či více procentům hodnoty kupované nemovitosti. Plnění pravidla, že hypotéka smí pokrýt maximálně 80 procent ceny nemovitosti, začali američtí finanční regulátoři přísněji vyžadovat až po pádu Lehman Brothers.

Do té doby spoléhal Fed na úrokové sazby jako na hlavní nástroj pro zchlazení do ruda rozehřátého realitního trhu. V červnu 2006 zvedla centrální banka svůj hlavní úrok na 5,25 procenta a počet dlužníků, kteří nebyli schopni své hypotéky splácet, začal prudce růst. V roce 2008 činil podíl nesplácených hypoték, sdružených v některých CDO cenných papírech, více než polovinu z celkového objemu těchto podkladových úvěrů.

"Někdy během svátku Halloween v roce 2006 jsme zjistili, že cenné papíry, které jsme vydali před šesti, sedmi či osmi měsíci, jsou v problémech," řekl v rozhovoru pro americkou rozhlasovou stanici NPR Mike Francis, který před pádem Lehman Brothers působil v newyorské bance Morgan Stanley.

Francis spolu s dalšími protagonisty americké hypoteční krize vystoupil v pořadu Obrovský balík peněz, jehož první díl NPR vysílala v květnu 2008. Do června 2009 vytvořil stejný rozhlasový tým další tři půlhodinová pokračování.

Podle Francise začaly ceny nemovitostí, na kterých byly založené CDO obligace vydané Morgan Stanley, v závěru roku 2006 prudce padat. Investoři, kteří do té doby poptávali CDO instrumenty ve velkém, se začaly o své peníze bát. O další CDO ztratili zájem a některé z těch, které už vlastnili, začali prodávat. Situace na trhu CDO cenných papírů přivedla ke krachu mnoho menších amerických bank, které do té doby poskytovaly hypoteční úvěry takřka bez omezení, protože počítaly s tím, že je od nich obratem vykoupí newyorské banky typu Morgan Stanley.

"Z ničeho nic jsem dostal e-mail od jedné banky z Wall Street. Myslím, že šlo o Credit Suisse First Boston. V něm nám suše oznámili, že od 29. prosince už od nás nekoupí žádnou hypotéku bez dokladů, které věrně prokazují příjmy a majetky dlužníka," řekl v pořadu NPR Mike Garner z nevadské hypoteční banky Silver State Mortgage, která zkrachovala v únoru 2007, dva měsíce po obdržení zmíněného e-mailu.

Zdroj: NPR

Problémům se nevyhnula ani státní hypoteční agentura Freddie Mac, která byla zřízena v roce 1970 s cílem podpořit rozvoj vlastnického bydlení. V únoru 2007 agentura oznámila, že přestane od hypotečních bank a makléřů vykupovat rizikové úvěry. Opatření vedlo ke krachu dalších menších bank, včetně New Century Financial Corp, Countrywide Financial Corp či American Home Mortgage Investment Corp.

V létě 2007 se požár rozšířil na newyorskou Wall Street. Investiční banka Bear Stearns, jejíž historie sahá až do roku 1923, ohlásila, že dva z jejích investičních fondů přišly takřka o veškerý majetek při obchodování s hypotečními CDO instrumenty. Americké úřady začaly vyšetřovat dva manažery banky, Ralpha Cioffiho a Matthewa Tannina, pro podezření z podvodu a zpronevěry. Soud je později osvobodil.

V následujících měsících dorazily problémy z narůstající hypoteční krize do Evropy. Jedna z největších francouzských bank BNP Paribas oznámila kolaps několika svých investičních fondů, které vsadily na americké hypoteční instrumenty. Na konci roku se dostala do finančních problémů také britská banka Northern Rock, jež v únoru 2008 nakonec zkrachovala. V problémech se ocitl také Island, jehož bankovní sektor přerostl násobně ekonomiku této ostrovní země. 

Na jaře 2008 se krize dostala do ještě vyšších obrátek. V březnu banka Bear Stearns ukončila svou pětaosmdesátiletou existenci. S cílem odvrátit negativní dopad zániku této banky na zbytek amerického bankovního sektoru převzala její závazky konkurenční JPMorgan Chase. Od americké centrální banky, kterou od roku 2006 vedl Ben Bernanke, pro tuto transakci získala úvěr 29 miliard dolarů. V září převzala vláda Spojených států kontrolu nad hypotečními agenturami Freddie Mac a Fannie Mae, které přestaly být schopny splácet své závazky. Finanční dům Bank of America koupil za 50 miliard dolarů investiční banku Merrill Lynch, které hrozil bankrot. A pak už následoval pád Lehman Brothers. Investiční banka požádala o soudní ochranu před věřiteli, což podlomilo důvěru na finančních trzích. Najednou nebylo jasné, komu zůstaly v rukou toxické hypoteční cenné papíry, a tudíž je v ohrožení bankrotu. Hrozilo, že se koloběh peněz ve světové ekonomice zcela zadrhne. 

Stejně jako v případě splasknutí internetové bubliny v roce 2000 začaly vlády v USA, Evropě a dalších zemích nový požár hasit prudkým snížením úroků. Navíc k tomu přihodily biliony dolarů, které do ekonomik napumpovaly moderní formou tištění peněz. Od bank ve velkém začaly vykupovat cenné papíry, včetně oněch toxických CDO instrumentů.

Svět se sice za posledních deset let poučil z chyb a oklepal ze škod, které napáchaly lživé hypotéky, to se ale pár let po splasknutí internetové bubliny zdálo také. Vidina rychlého zbohatnutí umí lidem doslova zatemnit mozky.

Tento článek je součástí pravidelného newsletteru Peníze podle Leoše Rouska, k jehož bezplatnému e-mailovému odběru se můžete přihlásit níže nebo zde.Tento článek je součástí pravidelného newsletteru Peníze podle Leoše Rouska, k jehož bezplatnému e-mailovému odběru se můžete přihlásit níže nebo zde.