Ačkoliv čerstvý nositel Nobelovy ceny svou literární a výtvarnou tvorbu odjakživa pojímal jako politikum a zejména koncepcí svých literárních textů se zprostředkovaně "vměšoval" do veřejného života, jako "obyčejný občan" tak činil vždy přímo, bez okolků a vehementně. Je tak znám více než čtyřicet let a nemělo by to nikoho překvapovat. Zejména ne novináře.

Přesto se zejména po sjednocení Německa právě oni tváří překvapeně, ba mnohdy dávají najevo téměř zkoprnělost, odmítání, ano zášť. Literární rubriky předních listů (zejména Die Welt, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Die Zeit), týdeníky Der Spiegel a Focus a periodika ne tak známá, která se davově přidala, si navykly jakýsi shovívavě zhrdavý tón, někdy mírnější, někdy až rabiátsky agresívní (zejména Die Welt). "Zas už ho tu máme, nenapravitelného zestárlého levičáka, nedá a nedá si pokoj, a opakuje své směšné včerejší, od skutečnosti na míle vzdálené názory..." Toť tenor většiny těchto novinářů. 

Tak se vytvořila jakási artificiální skutečnost, ke které se pak bylo (a je) možno vztahovat při sterilním, autonomním a mechanickém opakování téhož (pravda v různých verbálních variacích a modifikacích). Tato fantomatická pseudorealita ovšem ve výrocích tohoto cechu infikuje pak jakékoliv mediální mínění o tvůrcově slovesné tvorbě. Je jakýmsi zástinem pravdy. Ale o tom se už psalo jinde. Podívejme se raději na to, zda autor svým občanským životem a stanovisky vskutku opravňuje obraz jakéhosi pitvorného svéhlavce mimo dějinnou pravdu, obraz, který mu monotónně otloukají o hlavu mnohé sdělovací prostředky v Německu.

Jak to tedy je s Grassem občanem? Nikdo z mediálního cechu do roku 1989 spisovateli nevyčítal, že se veřejně angažuje ve věcech dokonce výsostně politických. Jako ostatně tehdy mnoho dalších literátů, které kancléř Erhard kdysi posměšně nazval "pinčlíky"; jenže Grass na rozdíl od jiných, "zmoudřevších" v churchillovském slova smyslu, u svých názorů setrval. Poté, co v roce 1966 napsal hru Plebejci zkoušejí povstání - o vzpouře východoberlínských dělníků proti "proletářskému" státu a o politickém kličkování prominenta tohoto státu Bertolta Brechta, měl až do konce 70. let zakázánu NDR. Po sovětské invazi do Československa spoluzaložil časopis L 60 pro vydávání pronásledovaných autorů východního bloku, později evropský výbor na podporu Charty 77.

V roce 1989 se aktivně zapojil do volební kampaně Willyho Brandta (vytěžil z ní memoárový text nazvaný Z deníku jednoho hlemýždě - hlemýžď je metafora pro člověka, který je věrný svým názorům a rychlým převlékačům kabátů se jeví jako zaostalec trvale "zaspávající dobu"). Ovšem v době, kdy v německé sociální demokracii a jinde převážila tendence vycházet politice NDR pokud možno co nejvíce vstříc, brojil proti těmto nepříliš diferencovaným snahám. Dokonce pod pohrůžkou, že vystoupí ze západoněmeckého spisovatelského svazu; tehdy se mu od tisku dostávalo přezdívky "studenoválečníka". Když mu konečně bylo dovoleno navštěvovat NDR, jezdil tam s kolegy za východoněmeckými spisovateli a organizoval společné čtení rukopisů - aby se čelilo úsilí východoněmeckého politbyra o konstruování "socialistického německého národa". 

Po německém sjednocení vytýkal vládnoucím politikům, že zbrklost, kterou se "shora" unifikuje převtělená bývalá NDR, povede jen k těžkostem. (Tyto své názory proklamoval ostatně v roce 1990 na jaře i v Praze). Útočila na něj média, politická elita. Jenomže: Kancléř Helmut Kohl tehdy sliboval, že z bývalé NDR budou do čtyř let "kvetoucí kraje" ("blühende landschaften"), a že to staré spolkové země nebude nic stát. Grass ho za to nazval lhářem.

Záhy se ukázalo, a ukazuje se dodnes, že to skutečně byly sliby v rozporu se skutečností a s možnostmi. Grass dodnes hlasitě říká, že státní moc v Německu neplní úkol daný původním Základním zákonem a doposud se vůbec nezabývala ani předběžným návrhem na ústavu státu. Článek 143 původního Základního zákona praví doslova: "Tento Základní zákon, který platí po dovršení jednoty a svobody Německa pro veškerý německý národ, pozbude své platnosti v den, kdy vstoupí v platnost ústava, na níž se německý národ usnese svobodným rozhodnutím. Bonn na Rýně 23. května 1949, podepsán dr. Adenauer, předseda Parlamentní rady, a další."

Grass tvrdě vytýkal takzvané Svěřenecké správě (pověřené privatizací východoněmeckého majetku), že si vede mnohdy za hranicemi zákonů. Jejími praktikami, odevzdáváním majetku do rukou pochybných vlastníků, zkorumpovaností mnohých jejich zaměstnanců, se ovšem vícekrát zabýval Spolkový sněm a soudy.
Takže nikoliv zavilý stařec vzdálený realitě, nýbrž jasnozřivý intelektuál (přesně podle definice, kterou ve sporu s Václavem Klausem v Praze na podzim roku 1994 postuloval Timothy Garton Ash).

Grass se od chvíle, kdy se v Německu začaly rozmáhat excesy rozběsněných skinheadů proti přistěhovalcům, zasazoval o odmítnutí novelizace zákona o azylantech, protože měl s mnoha dalšími za to, že novelizace vychází vstříc nesnášenlivým vrstvám společnosti. Záhy založil nadaci na podporu romského obyvatelstva. (Když si v listopadu 1994 přijel do Prahy pro Cenu Karla Čapka, první, o co se zajímal, bylo postavení Romů u nás.) Vedle toho založil nadaci pro mladé literáty, založil Cenu Alfreda Döblina (první dostala kdysi Libuše Moníková) atd.

Ukazuje se, že veřejné sféře ani umělec neuteče. Pokud si někteří Grassovi literární souputníci v pozdějším věku uložili soustředění pouze na takzvané soukromé problémy člověka, stejně je stav společnosti tu a tam dožene k politickým projevům; naposledy Martina Walsera vloni na podzim při udělení Mírové ceny německých nakladatelů a knihkupců.
Ovšem to, jak portrétovala a portrétují Grasse média zejména německá, to je zajisté pro široké publikum vděčnější.

Je to skutečnost, kterou skládá pouze povrch, a z plytkých sloganů; ta neklade na publikum přílišné intelektuální nároky, takže je velice svůdná. Prázdnota vnitřku se projeví až teprve po větším úsilí. Jestliže se v referátech našeho tisku o ohlasech na udělení Nobelovy ceny Grassovi zmiňovala jako "typicky rezervovaná" reakce jakési berlínské studentky, pamětník si hned vybaví, že to už tu bylo - podobné studentky se v šedesátých letech procházely po Praze oděny jako Juliette Gréco (aniž příliš věděly, kdo to je), v podpaží s některým spisem Franze Kafky (aniž věděly, co je v tom spise).

Opravdovost to má v klipovém ovzduší konce století zatraceně těžké. Co platno, že oproti některým médiím "všechno je jinak", když se to klienti nedozvědí!

Autor je germanista, překladatel díla Güntera Grasse