Když hlava jednoho státu o hlavě jiného státu veřejně prohlásí, že by se měla nechat vyšetřit u psychiatra, dere se na mysl, že jako první by potřeboval vyšetřit ten, kdo něco takového vyřkne. Protože dehonestující výrok adresoval turecký prezident svému francouzskému protějšku, svému spojenci v rámci Severoatlantické aliance, nedají se obvyklá pravidla použít a stojí zato podívat se na souvislosti a na důvody, proč se Recep Tayyip Erdogan pustil do veřejné šarvátky s Emmanuelem Macronem.
Tady jsou důležité dva body. Mezi Paříží a Ankarou se poslední dobou vrší jeden kritický moment za druhým. Když Turecko vypravilo do vod pobřežních šelfů, kde jsou předpokládaná bohatá ložiska zemního plynu, loď k průzkumným vrtům, Francie podpořila protestující Řecko vysláním válečné fregaty. V nedaleké Libyi obě země zase podporují soupeřící frakce a na Kavkaze se Francii nelíbí, když Turecko svými zbraněmi pomáhá Ázerbájdžánu při ofenzivě v Náhorním Karabachu.
Na tomto základě pak prezident Erdogan zkusil vyložit slib Emmanuela Macrona, že po rituální vraždě učitele dějepisu přitvrdí vůči radikálním islamistům ve Francii, jako útlak všech muslimů. Už jen kořením je výklad karikatur ze satirického týdeníku Charlie Hebdo, o nichž chtěl učitel se studenty diskutovat, jako urážky celého islámu. Provládní tisk v Turecku dokonce přirovnává francouzský pohled na muslimy k démonizaci evropských židů mezi dvěma světovými válkami.
V době, kdy jeho země nemá spojenců nazbyt, by Erdogan rád promlouval pod praporem všech muslimů. K megafonové diplomacii, na kterou nyní sází, přemrštěné výroky patřívají. Co jim však ubírá na důvěryhodnosti, je jeden fakt. Učitel Samuel Paty chtěl se studenty diskutovat o karikaturách a svobodě slova s tím, že ti, kterým by to mohlo být nepříjemné, se debaty nemusí účastnit. Jeho barbarskou vraždu ale prezident Erdogan ani slovem neodsoudil.
