Dne 10. července roku 1994 bylo ve volebním štábu mladého politika Alexandra Lukašenka veselo. Bývalý předseda zemědělského podniku právě na hlavu porazil premiéra Vjačeslava Kebiče se ziskem 80,1 procenta hlasů a stal se běloruským prezidentem. Bylo to vítězství mladých vlčáků, jak se říkalo těm, kdo se stavěli proti bývalým sovětským funkcionářům. Nikdo z oslavujících ale nejspíš netušil, že se právě konaly poslední svobodné volby v Bělorusku a zdatný populista Lukašenko bude zemi pevnou rukou vládnout nadcházejících 26 let.
Téměř nikdo nepochybuje, že urostlý lídr s knírkem vyhraje ve volbách i tuto neděli. Přinejmenším na papíře, v Bělorusku jsou volby už dávno pod kontrolou státního aparátu, který vyhlásí výsledek, jaký chce prezident. Pozorovatelé však přesto varují. Kvůli zhoršující se ekonomické situaci, nezvládnuté reakci na pandemii koronaviru a psychologické únavě z dlouhé vlády jednoho člověka může být nadcházející Lukašenkovo funkční období jeho posledním.
Dosud si dlouholetý prezident dokázal ohlídat moc všemi způsoby. Takový šéf Lukašenkova volebního štábu z roku 1994, Viktar Hančar, si uprostřed triumfu jistě nedovedl představit, že o pár let později přejde do opozice a za záhadných okolností bude unesen v září 1999. A že se jeho tělo nikdy nenajde. Začínající diplomat Valerij Cepkalo zase asi nepředpokládal, že když se letos pokusí sám kandidovat na běloruského prezidenta, dostane důrazné upozornění, aby to nedělal. Tak důrazné, že raději sebere děti a uteče do Moskvy, aby se vyhnul uvěznění. Lukašenko své postavení zkrátka kontroluje.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
