Přivítali byste stálý příjem od státu bez ohledu na to, zda pracujete, nebo ne? V případě kladné odpovědi nahlížíte na koncept základního nepodmíněného příjmu (UBI − Universal Basic Income) stejně jako 71 procent oslovených Evropanů, v USA je to ale jen 43 procent voličů. Koncept UBI ve své čisté podobě dosud nikde ve světě nebyl zaveden, má ale za sebou, a možná i před sebou, několik experimentů. V kontextu pandemie zažívá nové probuzení za podpory mnoha známých osobností. V Česku zatím toto progresivistické téma není na stole, zdrženlivě se k němu staví dokonce i odboráři. Naštěstí.
Zatímco zastánci UBI předkládají řadu argumentů, proti se většinou staví jediný, byť tvrdý protiargument: kdo to zaplatí. Toto je ale nebezpečné zúžení celé debaty. Když vyjdeme z nedávno uskutečněného finského experimentu, nezdá se na první pohled, že by UBI snižoval motivaci lidí hledat si práci, a podkopával tak výkonnost ekonomiky. Jenže v experimentu figurovali jen nezaměstnaní a trval dva roky. Výsledky tedy neříkají zhola nic o tom, jak by reagovali (méně vydělávající) zaměstnaní na zaručený permanentní příjem.
Zadruhé UBI nelze dlouhodobě financovat jinak než zvýšením čistého zdanění bohatší části populace a firem, což z něj dělá eufemismus pro rapidní nárůst přerozdělování ve společnosti. Pokud by každý občan starší 18 let dostával od státu 12 tisíc měsíčně při zrušení všech ostatních sociálních dávek včetně důchodů, výdaje státu by vyšplhaly o 590 miliard. Daňová kvóta by tak musela vzrůst z 35,2 procenta o 10 procentních bodů. To může mít kromě své "filozofické" problematičnosti i nepříznivé ekonomické důsledky − třeba vyšší odliv zisků do daňových rájů.
Především by ale došlo k přesměrování zdrojů do spotřeby (po čemž zastánci UBI přímo volají), což by ale bylo na úkor poklesu míry investic, potažmo dlouhodobého ekonomického potenciálu. Navíc nelze ignorovat ani možné migrační trendy směrem do zemí, jež by UBI zavedly. Žádný oběd není zdarma a doufejme, že si tento aspoň u nás odpustíme.
