Manipulace s hotovostí je pro obchodníka nákladná. Placení bankovkami a mincemi prostě vyžaduje práci navíc, k tomu pravidelné cesty do banky a ještě riziko pro prodavače či prodejnu. Z pohledu většinového zákazníka je situace ještě jednoznačnější: alternativy k hotovosti jsou pro něj pohodlné a vyžaduje jejich dostupnost. Současně při bezhotovostních platbách víc utrácí, což dál zvyšuje motivaci obchodníků platební karty (či nové obdobné technologie) přijímat. Přidejme vliv obav z fyzického kontaktu, jež dramaticky zesílily s nástupem epidemie koronaviru − bankovkami opravdu bezkontaktně nezaplatíte −, a máme mix, který z hotovosti v očích mnoha lidí dělá anachronismus. Jenže protiargumenty mluvící pro hotovost jsou také podstatné.
Zásadní je ochrana soukromí. Každá transakce, již s kartou uděláme, je s námi spojená. Většinou na tom nesejde, ale už ten pocit je nepříjemný. Banky i platební společnosti samozřejmě data získaná z platebních transakcí intenzivně vytěžují a umějí na nich vydělat. Smysl pro ně mají zejména data agregovaná, kde se stopa jednotlivce ztrácí, ale nemusí to být pravidlo. Navíc nikdy se nedá vyloučit únik dat a jejich velice personalizované zneužití.
V současném systému nekrytých peněz a hyperaktivních centrálních bank má hotovost další kvalitu: nelze ji zatížit zápornými úroky. To jde s penězi na účtu udělat až příliš snadno. Když centrální banky chtějí povzbudit ekonomiku a nastartovat inflaci, nula je nezastaví a neváhají (s výjimkou ČNB) jít se sazbami i níž. Pomyslným dnem je pro ně až situace, kdy by záporný úrok byl tak bolestivý, že by donutil střadatele, aby si peníze vyzvedli. Pro velké firmy či fondy je hranice na úrovni, kdy by se pronájem sejfu plus náklady na manipulaci s hotovostí a pojištění vyrovnaly ztrátám ze stržených úroků. Pokles úroků na minus procento či ještě níž je tak fakticky vyloučen, ve světě bez hotovosti by však úrokové dno neexistovalo.
Odmítání karet může být motivované ideologicky, prakticky, obyčejnou setrvačností a třeba i paranoií. To nakonec není důležité, podstatné je, že není zásadní důvod zastáncům hotovosti právo platit bankovkami brát. Ani o to v českých podmínkách nikdo relevantní neusiluje. Peníze jsou ale symbol, a tak Václav Klaus mladší vytáhl do boje s návrhem, podle kterého by hotovost měla chránit přímo ústava. Bizarnost návrhu jen podtrhuje jeho nedomyšlenost. Klaus sněmovně předložil text, který ČNB ukládá povinnost chránit "rovnocenné postavení hotovostních a bezhotovostních forem transakcí". Přitom dnes rovnocenné není − zatímco hotovost musí vzít každý obchod či hospoda, akceptování karet je dobrovolné. Navrhovaná rovnocennost má jen dvě řešení: buď vnutit karty všem, i stánku u plovárny, nebo dovolit obchodníkům, aby nemuseli brát bankovky a mince. Klaus tak pod praporem ochrany hotovosti navrhuje ústavní změnu, jež by nejvíc nahrála bankám a platebním společnostem.
