Centrální banky a vlády výrazně uvolňují své politiky s cílem zmírnit dlouhodobé ekonomické následky koronaviru. V současné době musí vlády především udržet ekonomiku likvidní skrze vládní záruky či dodávání likvidity centrálními bankami. Když to zjednodušíme, tak se vlády snaží o to, aby člověk stojící s rouškou u pokladny příliš nepřemýšlel o tom, zdali platba za nákup tentokrát projde či ne. Potud v pořádku.
Druhá fáze nastane při sčítání škod. Bylo by asi naivní domnívat se, že se za měsíc či dva vrátíme do starých kolejí (které již tehdy nebyly dobře promazány) a pojedeme dál. Vzpomeňme na rok 2009, kdy jsme v tom taky byli "nevinně". Jinak řečeno, později nebudeme přemýšlet o tom, zdali platba projde, ale jestli bude na investice. (Nejen) rozvahy domácností a firem budou po tak rozsáhlém šoku dost napjaté. To vše bude spojeno s výrazným tlakem na zvýšení deficitů vládních financí. Měnová politika by měla zajistit jejich smysluplné financování skrze nižší úrokové náklady spojené s obsluhou vládního dluhu. Potud asi v pořádku.
Šok ve finančním světě je znatelný. Akciové indexy padly srovnatelně s léty 2008/2009. Razance odlivu nespekulativního kapitálu z rozvíjejících se ekonomik překonala tři předcházející úprky v minulé dekádě. Bude nutné provádět více kreativní měnovou a fiskální politiku. To můžeme například vidět v odhodlanosti ČNB provádět méně efektivní intervence vůči slabší koruně při poklesu jejích úrokových sazeb. Ale zároveň by se měl zesílit tlak na to, že žádný oběd nebude zadarmo, aby se zmírnily negativní dopady uvolněné měnové politiky patrné v minulé dekádě a aby se restartoval pozitivní strukturální vývoj vládních financí, který přinese více prostoru pro efektivní pomoc při další krizi.
