O lesních a stepních požárech se u nás dovídáme většinou spíš jen z médií, přesto není špatné o nich něco vědět. Nejen proto, že zrovna prožíváme sušší léta, takže nebezpečí roste, ale hlavně proto, že i tak nepříjemná věc jako nechtěný oheň může nabídnout poučení.

Jsme zvyklí mít vše pod kontrolou, do čehož jsme zahrnuli i přírodu − často bez snahy jí porozumět. Prostě bude po našem a basta. A protože požáry nechceme, tak jim všemožně předcházíme. Dlouho se to daří − a najednou vypukne požár, o kterém se někdy píše třeba i na druhém konci světa.

Proč? Odpověď je prostá: příroda s požáry počítala, takže jí neubližovaly. Jenže pak se v ní zabydlel člověk, požáry v ní zakázal a z moci civilizace zákaz i dlouho dokázal vynucovat. Jenže to, co dřív víceméně neškodně shořelo každoročně, se najednou hromadilo léta. A protože blesky a podobné ohněstrůjné nahodilosti se zakázat nepodařilo, tak dříve nebo později oheň přišel.

Dnes už rozumnější ochránci přírody vědí, že přirozené požáry do přírody v rozumné míře patří − ale proto to vlastně neříkám. Ono to totiž neplatí jen o ohni, ale o řadě dalších věcí včetně lidské společnosti: tomu, co se nám nelíbí, je lepší porozumět než to zakázat. A ještě lepší je se zákazy pokud možno šetřit. Protože nějaký čas to může vypadat, že nehezká věc zmizela ze světa, jenže ona ve skutečnosti stranou pozornosti sílí a mění formy. A nakonec nečekaně vyvře v podobě, která překvapí a zděsí.

Související