Za bytovou krizi mohou zákony i sousedé. Mladí si v Praze za vládní dotace pořídí leda parkovací stání, říká demograf magistrátu

Celkový cyklus přípravy a schválení stavebních projektů trvá jeden, maximálně dva roky. Za tu dobu investoři seženou veškerá povolení, získají peníze, vyberou architekta a dodavatele stavby a začnou stavět. Zní to jako úryvek ze sci-fi románu "Praha, město budoucnosti"? Ve skutečnosti jde o popis toho, jak to funguje v německém Hamburku.

Podle analýzy o dostupnosti bydlení, kterou zpracovalo ČVUT, Masarykův ústav vyšších studií, Architekti Headhand a Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy, může v současnosti délka povolovacích procesů v Praze (zahrnujících proces EIA, vydání územního rozhodnutí a vydání stavebního povolení) dosáhnout i téměř dvaceti let. "Praha se stala průkopníkem ve vytvoření tzv. úřední bubliny. Na trhu jsou kupující, kteří by chtěli kupovat, investoři, kteří by chtěli nabízet, ale administrativní složka státu se stala zcela nefunkční. Prudký a neadekvátní růst cen nemovitostí byl způsoben administrativní, úřední a politickou neschopností na straně samosprávy a státní správy," tvrdí demograf Martin Červinka, jeden ze spoluautorů studie, který v současnosti pracuje v kanceláři Petra Hlaváčka, náměstka primátora pro rozvoj.

HN: Bytovou krizi řeší magistráty nejen v Praze, ale dostala se i na program vlády. Dala se taková situace vůbec předvídat a může za ni nedávná finanční krize?

Lze velmi obtížně oddělit, jestli za to může krize, a tedy menší aktivita investorů v minulých letech, nebo zda jde stále o důsledek ne zcela šťastného stavebního zákona z roku 2006. Protože to, jak se ve velkém stavělo před krizí, v letech 2007 a 2008, bylo minimálně z 90 procent založeno na stavebních rozhodnutích udělaných na základě původního stavebního zákona z roku 1976, který platil právě do roku 2006.

V roce 2006 přišel nový zákon, o dva roky později dorazila krize a od té doby křivky stavebních povolení na výstavbu v Praze i celé republice klesají. Pokud bychom měli určit, kdo v době krize zaspal, tak všichni. Platí to nejen pro bytovou výstavbu, ale i pro infrastrukturní stavby. To, že se nestaví silnice a dálnice, má stejné příčiny. To jsou převážně právní hlediska, u bytů pak jsou další, ekonomická nebo demografická.

HN: Nový stavební zákon, který se posledních třináct let neustále novelizuje, platí dost dlouho na to, aby si někdo všiml, že se podle něj nedá stavět. V čem je chyba?

Šlo o postupný proces dobře míněných kroků, které ovšem vedly k naprostému kolapsu v systému povolování. Nesouvisí to jen se stavebním zákonem, celkem jde asi o dalších 40 předpisů, které mají větší či menší vliv. K tomu musíme přidat problémy se správním řádem, se systémovou podjatostí (úředníci stavebního úřadu sice spadají pod státní správu, ale jsou v podřízeném postavení zaměstnance obecního městského či krajského úřadu, takže je ti, kteří nejsou spokojeni s řízením, mohou napadnout, že byli ovlivněni, pozn. red.) a s tím, že stavebních úřadů je mnoho a jejich rozhodnutí se liší. Řízení samozřejmě protahuje i neuvěřitelný počet závazných stanovisek, která investor musí doložit. A do celého systému také začaly vstupovat soudy, které řeší správní žaloby, jež stavbu napadnou. Sám stát se dostal do pasti, i kdyby chtěl něco stavět, tak to postavit nedokáže.

V Praze například do roku 2003 veškeré větší stavby řešil centrální odbor na magistrátu, a když to hodně zjednoduším, investor dostal razítko na výkres a nemusel předkládat spis o 90 stranách. Město se rozhodlo v roce 2004 tyto kompetence převést na 22 stavebních úřadů, kde však nemůže sedět 22 vysoce odborných týmů architektů, právníků a projektantů. Teď se vede diskuse o tom, že by tyto kompetence magistrátní odbor dostal zpět. Odpůrci tohoto kroku tvrdí, že městské části budou tím víc vstupovat do projektů například pomocí správních žalob. Město by však mělo aspoň o velkých stavbách rozhodovat.