Česká "lesní fabrika" zkrachovala. Příkladem nám může jít Bavorsko, kde si s kůrovcem poradili, říká děkan brněnské lesnické fakulty Jankovský

České lesnictví se proměnilo v jednu velkou továrnu na výrobu dřeva, která nepočítala s riziky. Sucho a kůrovcová kalamita ji zastihly nepřipravenou, popisuje v rozhovoru pro Hospodářské noviny děkan Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně Libor Jankovský. "Proměna počatá v devadesátých letech, která směřovala k onomu postsocialistickému, velmi efektivnímu lesnictví, kdy jsme z lesů udělali jednu velkou celostátní fabriku, narazila na mělčinu a zkrachovala," říká.

O nebezpečí kůrovce se vědělo už zhruba od roku 2000, vědci vydali zásadní varující zprávu v roce 2006. Čím to, že situace dospěla, kam dospěla?

V první řadě je třeba říci, že kůrovcová kalamita není ani zdaleka první, která naše lesy postihla, byl tu obaleč modřínový v Krušných horách, vzpomeňme na lesy v Krušných horách a Krkonoších poničené v osmdesátých letech emisemi. A dnes jsou nejkrásnější smrkové lesy právě v Krušných horách. Dnešní kalamita nám může připadat jako obrovské neštěstí, ale ono to tak není. Je to stav, ke kterému jsme zaměřením na smrkové hospodářství směřovali sto let. Když stromy jsou staré 60 až 100 let, tak musíme počítat s tím, že se škůdce může namnožit, a to se stalo.

Naznačujete, že by se tak stalo i bez klimatické změny, bez oteplení?

Nevím, jestli můžeme hovořit o klimatické změně, ale oteplení je realita a vznikly tak podmínky velmi příznivé pro lýkožrouta smrkového neboli kůrovce. Problémy se suchem ale mají všechny stromy, i borovice, jedle jsou rezavé. Ohledně kůrovce je jasné, že se staly chyby, některé zřetězily, ale hledat, kdo za to dnes může, je podle mě ztráta času, spíš bychom měli hledat, co s tím dál.

Přece jenom, šlo by chyby zrekapitulovat?

Byla to synergie řady vlivů. Prvním byl stav našich lesů a unifikace českého lesnictví, kdy jsme pěstování lesa zúžili jen na velmi efektivní produkci smrkového dřeva a kulatiny, udělali jsme z toho velkovýrobu, které odpovídají i zpracovatelské kapacity. Chybou byly i organizační změny, kdy se v devadesátých letech oddělil vlastník od zpracovatelských kapacit, tedy vlastně skoro veškerých lesních pracovníků. Bylo to myšleno tak, že se v regionu někdo najde a že se domluví. A do toho ještě vznikl zákon o veřejných zakázkách. Takže se pak ukázalo, že pokud se někde objevil kůrovec, vlastník, zvláště stát či obec, kvůli téhle komplikované struktuře a výběrovým řízením nebyl schopen včas zasáhnout a strom vytěžit. Zvláště se to týká největšího státního vlastníka Lesy ČR, o kterém jeden z mých kolegů řekl, že se stal generálem bez vojska. Firma skutečně nemohla a dodnes nemůže na místo, kam je třeba, poslat rychle někoho s motorovou pilou. Zásadní byla také role ministerstva zemědělství a státní správy, které ve věci selhaly. A do toho přišlo několik po sobě teplotně extrémních a suchých let, k tomu byly přidruženy i kořenové hniloby, václavky a dlouhá vegetační sezona příznivá pro kůrovce, který měl o jednu generaci navíc.

Narážíte na takzvanou Dřevěnou knihu (vznikla v roce 2011 za ministra zemědělství Ivana Fuksy − pozn. red.), která nařizovala zadávat těžby, včetně kalamitních, externím firmám, což zpočátku kritizovali jen ekologové a vědci a Lesy ČR tento systém až do loňska obhajovaly a dodnes částečně obhajují a používají?

Ano, jednoznačně na ni. Všichni věděli, že s tím je problém, a nikdo ho neřešil. Podobné to bylo s kladením lapáků (poražené kmeny, které slouží pro kůrovce jako návnada – pozn. red.), u kterých nebyl zajištěný jejich včasný odvoz, takže jsme na nich lýkožrouta namnožili. K tomu také nepomohl nefunkční systém, který nastolila Dřevěná kniha.

Existují i teorie či podezření, že systém byl tak dlouho udržován kvůli ekonomickým zájmům těžebních firem a jejich personálním napojením na lidi z vedení Lesů ČR i dalších státních či obecních organizací a politiky.

Dá se říci, že všichni z toho mají dobrý byznys kromě vlastníka lesů. Ten to odskáče, protože nebude mít peníze na obnovu lesa.