V rozmezí pěti let od kyjevského Majdanu k nynější prezidentské volbě prošla nejlidnatější země, jež vznikla z rozpadlého Sovětského svazu, radikální změnou. Je tu patrno méně z tehdejšího nadšení a více skepse z následujícího vývoje. Z širší perspektivy je vidět především do hloubky jdoucí proměna ve vztahu k Rusku.

Většina Ukrajinců vnímá dnešní Rusko a jeho prezidenta negativně. Čechům by asi bylo nejsrozumitelnější přirovnání k srpnu 1968, kdy invaze vojsk Varšavské smlouvy jedním šmahem vymazala jakoukoli důvěru jak v importovaný model komunismu, tak ve spojenecké svazky s Moskvou. V ukrajinské prezidentské kampani se nijak výrazně neprofiloval žádný kandidát či kandidátka se vstřícným vztahem k Rusku. O to více bujely dohady, zda tyto vazby nejsou utajené, a když se jediný z kandidátů, Jurij Bojko, vypravil za ruským premiérem Medveděvem, tak si nepomohl o nic více, než když se do Prahy před slovenskou prezidentskou volbou vydal Maroš Šefčovič.

Skepse pramenící z malého pokroku v reformách zvláště v justici, kterým brání silní oligarchové, vyústila v hledání nové tváře mimo dosud známé politiky, kterou se stal televizní bavič Volodymyr Zelenskyj. Jeho úspěch vychází z radosti, s jakou je přijímáno jeho parodování politiky, a z takřka naprosté absence politických názorů, natožpak politického programu, zvláště když se mu až dosud dařilo vyhýbat se diskusím tváří v tvář. Po nedělním prvním kole už to však bude obtížné, ne-li nevyhnutelné. To může být chvíle pro úřadující hlavu státu Petra Porošenka, jemuž se podařilo takřka nemožné, vyhoupnout se z podpory v jednotkách procent do nastávajícího finále, kde bude zdůrazňovat svou zkušenost.

Zkušenost však mají i ukrajinští voliči, takže vítěz není vůbec jistý. A co se v nejbližší budoucnosti stěží změní, je vliv oligarchů. Svou mocí brání změnám, jež by z Ukrajiny udělaly právní stát, ale svým vzájemným vyvažováním brání, aby si jeden z nich uzurpoval v zemi moc.