Usilovat o pátý prezidentský mandát je pozoruhodný výkon za jakýchkoli okolností. V případě Alžírska jsou však tyto okolnosti natolik zvláštní, že již přes deset dní protestují pravidelně desetitisíce Alžířanů proti ohlášené kandidatuře Abdelazíze Butefliky. Čím to, že odpor proti nynější hlavě státu, reprezentující strnulý a z korupce obviňovaný režim, propukl nyní, zatímco v době arabského jara byl mnohem méně důrazný a rozsáhlý?

Tehdy vláda mohla využít vyšších příjmů z těžby plynu a ropy ke zvýšení nejnižších příjmů, a navíc pracovala s heslem stability, odkazem na 90. léta, kdy Alžírsko procházelo vnitřní válkou s radikály z Islámské fronty spásy, v níž armáda zvítězila jen za cenu statisíců obětí, což má země v paměti. Mezi nynějšími demonstranty převažují mladí, vzdělaní a sekulárně orientovaní lidé, jejichž protesty lze těžko spojovat s islamistickým radikalismem. Pro ně je nynější dvaaosmdesátiletý prezident, který naposledy veřejně vystoupil v červnu 2017, ztělesněním zkornatělého režimu.

Jeho v neděli v televizi přečtený slib, že pokud bude v polovině dubna znovuzvolen, vyhlásí brzy volby, v nichž sám nebude kandidovat, pouze přiživil spor, zda je po mrtvici vůbec fyzicky schopen vykonávat úřad a zda není jen nástrojem vládnoucí špičky a sám netráví většinu času v péči luxusní ženevské nemocnice.

Vláda na veřejné protesty reaguje jako v minulosti varováním, že v pozadí jsou manipulace zvenčí a že ze země se může stát "druhá Sýrie". Takový scénář by však předpokládal, že režim v Alžírsku odpoví stejně krutě jako ten asadovský, tedy že proti lidem v ulicích nasadí násilí v takové míře, aby vyvolal nakonec násilnou reakci a mohl se vytasit s obviněním z terorismu. Tak daleko krize v zemi dosud nezašla.

Proto zůstává naděje, že není vyloučen pozitivnější scénář, inspirovaný například sousedním Tuniskem, které snad jako jediné ze zemí na severu Afriky dokázalo projít arabským jarem, aniž by se propadlo do vnitřního chaosu, z něhož nejvíce těžili zastánci režimu silné ruky.