Byl u prodeje či koupi desítek českých firem − v této oblasti patří šéf financování firem v České spořitelně Antonín Piskáček mezi uznávané poradce. Zatímco v případě fúzí a akvizic zažívá období, kdy je práce nejvíc v novodobé historii, u poradenství firmám se vstupem na burzu je to obráceně.

"Kolikrát je burza pro majitele firem to poslední, na co by pomysleli. Pro ně je odvaha už to, že si vezmou velký úvěr. Pro spoustu společností, i dobře fungujících a v dobrém stavu, je to maximum, co jsou schopné udělat. Často jim stačí pomalejší růst, to, co zvládnou organicky vlastními silami," říká Piskáček.

HN: Kolik máte ročně jednání o možném vstupu na pražskou burzu?

Jsou to jednotky firem ročně, se kterými se bavíme a tuto možnost probíráme. A pak vidíte, jak malá je úspěšnost.

HN: Co je tou hlavní motivací jít si pro peníze na burzu?

Řekl bych, že jsou tři. Tou první je získat kapitál pro rozvoj. V druhém případě si majitel nejde pro kapitál do firmy, ale aspoň část prodá. V souvislosti s tímto někdy nastane třetí varianta: vedle příprav vstupu na burzu se paralelně vyjednává o přímém prodeji firmy a majitel ty přípravy dělá hlavně proto, aby si firmu "nacenil" do toho druhého jednání. Ve finále volí vhodnější variantu, ve které dostane víc peněz. Nás to jako poradce při vstupech na burzu může štvát, ale majitel se ze svého pohledu chová racionálně. Ohlášení vstupu na burzu navíc samozřejmě přináší publicitu a prestiž.

Antonín Piskáček (46)

◼ V České spořitelně pracuje od roku 2008. Je zodpovědný za poradenství při fúzích a akvizicích (M&A) a za primární veřejné nabídky akcií IPO.

Měl na starosti například úpis akcií Kofoly na pražské burze.

◼ Předtím vedl oddělení investičního bankovnictví v pražské pobočce Commerzbank.

◼ Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze.

Je ženatý a má dvě děti.

HN: V jakém stavu je teď česká burza?

Má slabší postavení, než by měla mít. Je to ale širší problém napříč Evropou, klesá ochota firem chodit si pro kapitál na burzu. Jedna z věcí, které firmy odrazuje, je čím dál složitější regulace. Na druhou stranu přitom stejné evropské orgány, vládní i nevládní instituce, přemýšlejí, jak na burzy nalákat zejména menší evropské firmy.

HN: A není za tím ještě jiný důvod? Řada firem je postavená na tom, že zakladatel je ve firmě něco jako vládce. Není za tím třeba i nechuť majitelů pustit si do firmy další akcionáře, na které musí brát nějakým způsobem ohled?

Souhlasím, je to jeden z důvodů, proč je ochota firem chodit na burzu čím dál menší. Má to makroekonomické dopady − nefunguje efektivní alokace kapitálu, tedy že prostředky míří od těch, kteří mají peníze, k těm, kteří mají nápady. U start-upů to relativně funguje prostřednictvím venture kapitálových fondů, ale často se opomíjí, že tento přítok kapitálu potřebují i zaběhlé středně velké firmy, které se chtějí rozvíjet. A z praxe vidíme, že část z nich svůj rozvoj financuje jen z toho, co vydělají, a to je při expanzi nesmírně brzdí.

Místo archeologem bankéřem

◼ Když současný ředitel korporátního financování v České spořitelně po vysoké škole váhal, kam nastoupit, rozhodoval se mezi bankou a auditní společností.
◼ "V dětství jsem ale chtěl být archeolog, s kamarády jsme tenkrát řešili různé tyranosaury, dávno předtím, než byl Jurský park," vzpomíná Antonín Piskáček.
◼ Historie stále patří mezi jeho zájmy. "Už jsem se posunul od archeologie směrem k novějším dějinám, baví mě dějiny 20. století, druhá světová válka a podobně," říká. Podle jeho názoru je druhá světová válka vlastně jen pokračováním války první.

"V budoucnu se na to bude nahlížet jako na jeden konflikt s oddechovým časem, než se vrátili k nevyřešeným problémům," je přesvědčen.

Není to ale jen problém Česka, podobnou situaci vidíme po celé Evropě, počty firem vstupujících na burzu všude klesají. Ve střední Evropě je výjimkou leda Varšava, kde to velmi podporoval stát.

HN: Česká republika tedy podle vás v porovnání s okolními státy moc nevybočuje?

Česko je specifické tím − a asi je to nějaká národní povaha −, že jsme konzervativnější, opatrnější a racionálnější. A to platí pro investory i pro emitenty. Pro majitele firem je burza kolikrát to poslední, na co by mysleli. Pro ně je odvaha už to, že si vezmou velký úvěr. Často jim stačí pomalejší růst − to, co zvládnou organicky vlastními silami.

Češi obecně jsou technici, kteří se zaměří na budování firmy. Je tu spousta skvělých firem, jež mají výborné produkty a vedou je lidé, kteří se zaměřují na technickou stránku, ale nejsou to ti agresivní marketéři a obchodníci. To jsou třeba Poláci, kteří chtějí být prostě světoví. Možná je to částečně dané velikostí jejich země a historií. Chtějí být světoví a součástí světovosti je mimo jiné i to, že firma má být na burze. Když se vytvoří vhodný institucionální rámec − udělali například penzijní reformu − a přidá se k tomu tahle povaha, dohromady to dá správný mix, proč jejich burza šla svého času nahoru.

HN: Polsko se před několika lety hodně dávalo za vzor toho, jak stát a celkově úřady a legislativa mají podporovat rozvoj kapitálového trhu.

Klíčová byla zmíněná penzijní reforma. Šla ruku v ruce s tím, že nechtěli privatizovat svoje velké firmy zahraničními investory. Znamená to, že burza se stala vhodným místem pro privatizaci státních podniků a tyto společnosti byly privatizované mnohdy dost úspěšně, což nalákalo drobné investory. V Polsku byla svého času móda, že si lidé půjčili peníze a investovali je do nějaké státní firmy vstupující na burzu. Během několika týdnů akcie prodali s velkým ziskem, protože stát je privatizoval za relativně výhodných podmínek. A vnímali to i emitenti. Naši klienti tehdy říkali: Na pražskou burzu nejdeme, chceme do Varšavy. Přitom je to nesmysl, každý by primárně měl jít na svůj domácí trh, kde je známý, kde je ta investorská základna.

Polský trh dnes navíc také není bez problémů, penzijní reforma byla částečně osekaná, zmenšil se přítok peněz do akciových fondů. Měli také nějaké skandály, takže tamní euforie už odezněla. Nic to ale nemění na tom, že svého času se nás čeští emitenti ptali primárně na Varšavu.

HN: Mě by zajímalo, jak to celé vlastně probíhá. Jak vypadá vaše pracovní náplň v momentě, kdy se děje IPO? Chodí zájemci za vámi, nebo máte dlouhodobého klienta, kterému doporučíte jít na burzu?

Používáme oba přístupy. Samozřejmě musíme být aktivní a hledat příležitosti sami a pak o tom ty firmy přesvědčovat. Někdy to naráží na zdvořilý zájem, někdy na zdvořilý nezájem, ale někdy to v konečném důsledku může vyústit v transakci. Technicky se vstup na burzu dá zvládnout přibližně za čtyři až šest měsíců, když je na to společnost dobře připravená. To znamená, je to dobře fungující firma s dobrým managementem, s dobrým reportingem, má zavedené mezinárodní účetní standardy a je to firma, která je v "dobrém akčním stavu". Klíčové je, aby to byla firma, ve které si investoři budou ochotní akcie koupit, to znamená musí mít nějaký příběh a něčím zaujmout.

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • V článku se dále dočtete:
  • Hraje pro investory na burze větší roli příběh firmy, anebo čísla?
  • Je pro ně důležitější obor podnikání, nebo konkrétní firma?
  • Která investiční poučka je stále platná?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se