Polská politika, jakkoli brutální a agresivní, se dosud odehrávala bez jakýchkoliv forem terorismu. Útok na primátora Gdaňsku Pawla Adamowicze je řídkou výjimkou v polském veřejném životě. I tak je ovšem velmi znepokojující.

Většina komentátorů zdůrazňuje, že za útokem stojí nemocný člověk, nejspíš psychopat, který se řídí výmysly a chorobnou nenávistí. Určitě tomu tak je. Čin Eligiusze Niewiadomského, vraha prezidenta Gabriela Narutowicze z roku 1922 se kromě psychopatického pozadí vztahoval k polské politice dvacátých let. Gdaňský útočník, který se mstí Adamowiczovi za domnělé mučení, z něhož obvinil Občanskou platformu, je tak Niewadomského temným dědicem.

Ale nezbavujme se odpovědnosti. Za brutálním činem psychopata stojí polská politická psychóza. Řeky negativních emocí, které proti sobě lijí aktéři polské politické scény, vzájemná nenávist, jízlivost a výsměch provládních a opozičních bojovníků, mediální narativ plný zvířecí nenávisti nejen na sociálních sítích, ale i v krajně zpolitizovaných televizích. Nezbavujme se odpovědnosti, protože přesně takové vzkazy jsou krmí šílenců, kteří se vrhají s nožem na nevinné lidi při každoročním svátku humanitarismu, jakým je Sváteční orchestr pomoci (polská novoroční sbírka − pozn. red.).

Svým způsobem musím i já pošpinit sám sebe, když jsem přispěl k tomu, že Jerzy Owsiak (zakladatel sbírky − pozn. red.), z něhož liberální Polsko dělá svého svatého, je dnes představovaný jako ten, koho řídí nejnižší chamtivé pudy. Je to důkaz hloupého zacyklení a přehánění.

Modlil jsem se za Pawla Adamowicze a doufal, že se uzdraví. Specialisty na stranickou propagandu varuji před používáním slov a komentářů bez rozmyslu. Zachovejme klid a důstojnost. Nechť to je národní lekce, že − k lítosti Boží − je třeba umět ovládat vyvolávání emocí v politice. Před námi je série volebních kampaní a těžkých konfrontací. A šílenci v naší − jako v každé jiné − společnosti tvoří nemalé procento.