Slevy v českých obchodech jsou dvojího druhu. Buď jsou realistické a pak jejich výše pohybující se v nízkých desítkách, či dokonce jednotkách procent zákazníka nechá chladným, pokud ho nabízená slevička spíš nepopudí. Proto jsou mnohem častější křiklavé poutače upozorňující na možnost ušetřit padesát nebo třeba i osmdesát procent z původní ceny výrobku. Mají ale jednu chybu: ve velké většině jsou takové slevy zcela vylhané, a slovo "ušetřit" proto patří do hodně tučných uvozovek.

V on-line světě to platí ještě víc než v tradičních kamenných prodejnách. Obchodníci dobře vědí, že zákazník nemůže mít přehled o tom, za jaké ceny se široká škála zboží prodává, a tak se nerozpakují odvodit "slevu" z částky, kterou nikdy žádný zákazník reálně nezaplatil. V případě hi-tech produktů, které se rychle obměňují, pak stačí číslo určené k nalákání naivních zájemců vypočítávat z ceny staré několik let. Že je to vzhledem k rychlosti zastarávání elektroniky naprosto absurdní, je zjevné. Ovšem e-shopům − a to především těm velkým − to vůbec nevadí. Tlak na to, ulovit zákazníka za každou cenu, přitom sílí, což ilustruje i postupné mizení grafů ukazujících vývoj ceny konkrétního zboží na tom kterém e-shopu. Dříve docela běžná a užitečná pomůcka se už marketingovým mágům nehodí.

Vzhledem k tomu, že se on-line prodej v Česku koncentruje do několika velkých e-shopů (navíc někdy i majetkově propojených), těžko čekat, že obchodníci se slevovými triky přestanou sami od sebe. Tlak státního dohledu prakticky neexistuje a symbolicky pokárá snad jen ty, kdo se už ani neobtěžují zboží přechodně zdražit, aby čísla na oko seděla. Dovolávat se etiky či dobrých mravů je marné. Samoregulace odvětví také neexistuje, tak ji musí zastoupit zdravý rozum zákazníka.

Ovšem kdo věří, že dokáže koupit moderní mobil nebo notebook se slevou padesát či sedmdesát procent, bude vždy kavkou určenou k oškubání.