Jiří Pražan spojil svoji kariéru s Coca-Colou už v raných 90. letech. Ke konci roku z české pobočky The Coca-Cola Company a z pozice seniorního manažera kvality a inovací odejde na penzi. V rozhovoru pro Hospodářské noviny popisuje začátky firmy v Česku, pozici značky v průběhu let a rozebírá také výzvy, které před největším výrobcem nápojů na světě a také stále jedničkou nápojového trhu v Česku stojí.

Jak jste se dostal do Coca-Coly?

Musím to vzít zeširoka. Studoval jsem v Austrálii postgraduální obor business administration. V roce 1991 to byl úplně nový svět, nové prostředí, tržní ekonomika, jiný jazyk. Už jsem dávno měl tady po škole, za sebou VŠCHT, tady rodinu, rozjetou kariéru v pivovarnictví.

Taková vsuvka - můj otec pracoval ve Smíchovském staropramenu, já pak dělal v pivovarském oboru, bratr a sestra taky. A vtipné bylo, že jsem měl kamarády a spolužáky kluky Hlaváčkovy, jejichž otec zase pracoval v Plzeňském Prazdroji, a tak jsme se vždycky špičkovali skrze tuto pivovarskou rivalitu.

No ale zpátky k tomu, jak jsem se dostal ke Coca-Cole, tedy se mi tehdy po revoluci naskytla příležitost jít na ten studijní program do Austrálie. V tehdejší Mladé Frontě byl inzerát na vládní stipendium, které mělo za cíl lidi z východní Evropy připravit na nové tržní prostředí. Tak jsem na to zareagoval a přes nějaké výběrové řízení nás tam vzali - šest lidí z Československa, šest lidí z Maďarska, šest lidí z Polska. A součástí toho studia tam byla praxe, mně tam nenašli žádný pivovar, ale nabídli mi jít na stáž do Coca-Coly, do tamního bottlera.

Co jste tam dělal?

Snažil jsem se tam dělat úplně všechno. Týden jsem byl na rozvozu, ve výrobě, v marketingu, v prodeji. Například jeden týden jsem jezdil s technikem post-mixu. Třeba jsme přijeli k bráně a on mi říká: teď nic neříkej, nemluv. Jeli jsme na vojenskou základnu a to pro mě byl velký zážitek. Tenkrát byla válka v Zálivu. Jejich válečná loď odjížděla a potřebovali doplnit Coca-Colu do automatů. Tehdy to pro mě bylo neskutečné. Na vojně jsem byl v Liptovském Mikuláši, a protože jsem tam byl v kontaktu s tajnými objekty, tak jsem nemohl ani do NDR. A teď střih a jsem na lodi australského námořnictva.

Nechtěl jste tam zůstat? Nemyslím na té lodi, ale v Austrálii.

Ani to nešlo, člověk podepisoval, že se vrátí.

Po té stáži přišlo co?

Životní náhoda. Australský bottler Coca-Cola Amatil. A v roce 1991 tato firma dostala franšízu na Československo, Maďarsko a Rakousko. A já dostal nabídku jít tam pracovat. Tady firma tehdy získala Pražské cukrárny a sodovkárny v Kyjích. První můj úkol byl právě privatizační projekt. Přestože ta fabrika byla nová, postavená v 80. letech, byla technologicky zastaralá. Když 1. dubna 1992 pan ministr Ježek podepsal privatizační smlouvu, tak jsme to museli na půl roku zavřít a dodat nové technologie a teprve po nějaké době se začalo vyrábět.

Do té doby to s Coca-Colou v Československu vlastně bylo jak?

Od roku 1971 Coca-Colu v Československu vyráběla Fruta Brno v Modřicích. Od roku 1985 se v Chrasti u Chrudimi ve Východočeských konzervárnách a lihovarech dělaly džusy Cappy. A od roku 1986 Karlovarská Becherovka dělala Cherry Coke. To vše bylo dříve řízeno z Vídně. Pak jsme přišli my a celou lokální výrobu konsolidovali pod sebe.

Když se podíváme na začátky a první roky Coca-Coly Amatil v Česku a srovnáme výrobní objemy s dneškem, kdy už aktivity Amatilu řídí Coca-Cola Hellenic, o kolik je dnes produkce Coca-Coly tady větší?

Řekl bych, že dvojnásobně, ale je to kvůli širšímu portfoliu, kdy se dnes dělají vody, čaje, nově třeba rostlinná mléka. Dřív byly všechny novinky a inovace komplikovanější, protože když existovaly normy a různá další národní regulace, uvedení nového výrobku na trh, abyste pro něj měl všechna potřebná razítka, bylo zdlouhavé. Proto ta jednotná evropská legislativa a to, že dnes je vlastně za všechno, co se dá na trh, zodpovědný výrobce, a ne stát – podle mě správná cesta a uvítali jsme to. Umožňuje to velmi urychlit inovace.

Vy jste měl ve firmě na starosti mimo jiné taky právě nové výrobky, nové projekty. Když se zamyslíte, co z minulosti se třeba tak úplně nepovedlo, firma si od toho slibovala určité výsledky a ty se ne zcela podařilo naplnit, je něco takového?

Napadá mě například toto. V roce 1996 tu byl nápad a plán na to, že bude fungovat systém vratných PET lahví. Podobně jako to funguje například v Německu. Potřebujete silnější stěny lahví, je to dražší na výrobu. Záloha byla tuším deset korun, k tomu byla pěkná přepravka s uchem, postavila se na to dokonce továrna na výrobu těch speciálních lahví. Ale nechytilo se to.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter

Byznys podle HN

Nechcete, aby vám uniklo to nejdůležitější?

Pro naše čtenáře připravujeme každý týden newsletter o byznysu a finančních trzích. Stačí zde zadat svůj email a každý pátek od nás dostanete souhrn událostí, které byste neměli minout. A přidáme osobní tipy čtyř osobností newsroomu Hospodářských novin. Píše Martin Jašminský, Luděk Vainert, Luboš Kreč a Petr Kain.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru