Senát má svou roli. Už ukázal, že umí brzdit politické šílenosti, říká soudce Karel Šimka

V souvislosti s konferencí Kam kráčíš, Česko?, kterou pořádá Aspen Institute spolu s Hospodářskými novinami, vydala expertní skupina pod vedením soudce Nejvyššího správního soudu Karla Šimky zprávu o kvalitě vládnutí v České republice. Karel Šimka se v ní zamýšlí nad tím, jaké dopady má stavební právo na bytovou výstavbu, jak ovlivňuje kvalita dopravy ekonomiku země nebo jaká by měla být budoucnost jaderné energetiky Česka.

Platí i dnes, co uvádíte ve zprávě, že politický systém je stabilní? Mám na mysli politické události posledních dnů.

Myslím, že docela jo. Máme v porovnání s ostatními zeměmi Visegrádu robustní ústavní systém. U nás je krásně vidět, jak je důležité mít dvoukomorový parlament volený jiným způsobem do horní komory a jiným do dolní. Senát plní svou roli pojistky a tlumiče. Už jen tím, že je jinak volený, že má volby každé dva roky, kdy se volí třetina senátorů. To zmírňuje politické šoky, vytváří to alternativu ke sněmovně a brzdí případné šílenosti, které by tam mohly vzniknout.

Další věc je, že i dominantní strana má dnes ve sněmovně jen nějakých 39 procent mandátů. Sama neprosadí žádné systémové změny. Ve stabilizovaných demokraciích, jako jsme my, je důležité zachovat ústavní systém. Je potřeba spíše toho moc neměnit a raději přežít a vstřebat případné politické šoky, spojené třeba s měnící se náladou lidí. 

Ale stále se ozývají hlasy, které by chtěly tento stav změnit: zrušit Senát, změnit systém voleb…

To se ale říkalo vždycky. I v roce 2001, za opoziční smlouvy a úplně jiných politických poměrů než dnes, se tehdejší velké strany pokusily posílit většinové prvky volebního systému do sněmovny. Možná jsou dnes rády, že to Ústavní soud zarazil. Dnes je situace paradoxně bezpečnější a stabilnější, protože změna by musela projít většinově jak ve sněmovně, tak v Senátu, což je nepravděpodobné. Diskuse o ústavním systému se vést může, ale právě proto, že je robustní, tak myslím, že změn nebude moc. To samé je otázka referenda. Tam nějaký posun být může, ale Senát pochopí, že nesmí schvalovat věci, které jsou schopny systém rozhodit.

Poznal, jakou udělal chybu, když v roce 2003 schválil přímou volbu prezidenta. Tam se senát zbavil své velmi významné kompetence - volit prezidenta. Snad si to uvědomil a nic podobného už neudělá. 

Z vaší zprávy vyplývá, že naším největším problémem je právo stavební…

Asi ano. Ale není to jenom proto, že neumíme napsat ideální zákon. Stavební právo řeší situace, kdy se intenzivně střetávají protichůdné zájmy. Budete mít někde dům a vedle něj bude mít někdo jiný nevyužitý stavební pozemek. A zrovna díky němu se díváte na krásnou krajinu do dáli. Logicky se budete bránit, aby se na tom pozemku něco postavilo, protože vám to zkazí výhled. A stavební zákon v zásadě právě tohle řeší: jestli zachováme současný stav, anebo tam něco postavíme. Každá dálnice bude někoho obtěžovat. Bude hlučet, i když tam postavíte hlukové zábrany. A o to se svádí boj. Stavební zákon musí říct, zda preferuje možnost změny, nebo spíš zabetonování statu quo. Takové to myšlení "stavět obecně ano, ale ne v mém sousedství" vede k paralýze a stagnaci. Stavební právo by mělo umožnit změnu a mělo by zjednodušit možnost stavět. Zdá se, že to k tomu směřuje.

Tohle právo má ale daleko větší dopady, třeba sociální, růst cen bydlení…

Samozřejmě. Klasický případ je Praha. V Praze je spousta volných prostor, kde se dá stavět. Je tu spousta brownfieldů, kde mohou vzniknout desítky tisíc bytů. Budou-li ty byty stát či už jen to, že se začnou stavět, zmírní šílený růst cen bytů. Dnes, když máte pozemek, kde můžete stavět, a stavební povolení, jste šťastný developer. I při rostoucích cenách stavebních prací prodáte byty s velkým ziskem. Jakmile těch bytů bude víc, prodáte je taky, ale ten zisk bude menší, rozumnější. Zájem Prahy proto musí být umožnit více stavět. Jen tak zde bude cenová hladina bytů únosná.