Po úmrtí nejbohatšího Čecha Petra Kellnera odemykáme dříve publikovaný článek o jeho impériu z roku 2018.

Po více než čtvrtstoletí existence je investiční společnost PPF dolarového miliardáře Petra Kellnera na dosah historické mety. Celková hodnota majetku, který PPF spravuje po celém světě, loni vzrostla o dvě pětiny na bezmála jeden bilion korun. Hlavní roli v tom, jak se Kellner a jeho PPF k takové sumě dopracovali, sehrálo to, že nejbohatší Čech nikdy neztrácel čas děláním byznysu v malém.

Od samých začátků v 90. letech se soustředil na investice, které slibovaly desetinásobný a vyšší výnos. To platilo i v případě nákupu akcií ruského plynárenského gigantu Gazprom těsně po jeho privatizaci před více než 20 lety. Podle amerického deníku Wall Street Journal a ruského listu Izvestija, které se dnes již mediálně zapomenutému tématu tehdy věnovaly, přinesly PPF a jejím partnerům zhruba dvacetinásobný výdělek. I po takřka čtvrtstoletí je dobré tuto investici připomenout, protože poskytla základ pozdějším vysokým výdělkům Kellnerova holdingu. Mezi ně patřil nákup a prodej finanční skupiny České pojišťovny, mediální firmy TV Nova či loterijní společnosti Sazka.

Operace Gazprom je ovšem prvním významným příspěvkem na cestě k bilionovému majetku PPF. Svou důležitostí navazuje na finanční výpomoc teplického podnikatele ve sklářství Štěpána Popoviče při rozjezdu Správy prvního privatizačního fondu (pozdější PPF) v roce 1991. Příběh také ukazuje, jak majoritní vlastník PPF umí ocenit patřičné zásluhy obchodních partnerů, a naopak se rychle odvrátit od těch, se kterými se mu v byznysu dařit přestalo.

Do Ruska se PPF vydala v roce 1993 zúročit zkušenosti z české kuponové privatizace. Jednalo se o první investiční výpravu PPF na východ, kterou zakončila o zhruba dva roky později. Do země se PPF vrátila po roce 2000, když zde začala budovat ruskou odnož splátkové firmy Home Credit.

Na začátku 90. let začal Kellner a jeho lidé v Moskvě podnikat prostřednictvím společnosti PPF-R (Rusko). Ta ruským občanům nabízela, že s pomocí jejich privatizačních kuponů investuje do podniků, které ruský stát určil pro prodej do soukromých rukou. Stejně jako Češi, také Rusové svěřovali své vouchery privatizačním fondům výměnou za příslib budoucích dividend nebo jednorázovou peněžní odměnu. PPF-R sdružila v roce 1994 své privatizační aktivity v Rusku do Asociace fondů Petra Velikého. Tyto fondy postupně získaly podíly v 80 ruských firmách v odhadované tržní hodnotě okolo 50 milionů dolarů. To byl ale jen začátek.

PPFF Asociace fondů Petra Velikého.JPG

Zdroj: PPF, výroční zpráva za rok 2015

Díky síti vlastních zástupců mohly fondy Petra Velikého zprostředkovat výkup kuponových knížek a akcií privatizovaných společností od jednotlivců po celé Ruské federaci. To se hodilo právě v případě největšího plynárenského ruského podniku Gazprom, jehož akcie se do rukou držitelů kuponových knížek dostaly právě v roce 1994.

S akciemi Gazpromu byl však na rozdíl od jiných ruských firem spojen jeden problém. Cizinci je nesměli napřímo vlastnit. Přestože Gazpromu patří zhruba třetina všech světových zásob zemního plynu a už od 80. let vydělával miliardy dolarů na jeho exportu do západní Evropy, tržní hodnota privatizované firmy byla velmi nízká. Nicméně to se mělo změnit a cena akcií Gazpromu stoupnout, jakmile s nimi budou moci obchodovat investoři mimo Rusko.

Taková vidina lákala mnoho odvážných investorů, včetně české finanční společnosti Europa Capital Management, později známé pod zkratkou ECM nebo též ECM Real Estate Investments. Podle deníků WSJ a Izvestija získala ECM do roku 1995 za pomoci nákupčích z Asociace fondů Petra Velikého podíl v Gazpromu ve výši zhruba osmi desetin procenta. Na první pohled se to může zdát málo, ale nebylo tomu tak. ECM za tyto akcie zaplatila zhruba dvacetinu ceny, za kterou o rok později v říjnu 1996 prodal Gazprom 1,15 procenta svých akcií v podobě takzvaných Amerických depozitních certifikátů zahraničním investorům prostřednictvím veřejné nabídky na západních burzách. Na rozdíl od vlastních akcií Gazpromu byly tyto certifikáty určené k obchodování na kapitálových trzích mimo Rusko.

Podle WSJ a Izvestijí činila investice ECM a jejích partnerů z PPF celkem 16 milionů dolarů. Není úplně jasné, jestli ECM, jež do té doby působila převážně v Česku, jen za poplatek využila k nákupu akcií Gazpromu služeb fondů Petra Velikého, nebo PPF poskytla pro transakci také financování. V každém případě díky otevření trhu s cennými papíry Gazpromu pro zahraniční investory vzrostla hodnota akcií plynárenské firmy v rukou českých investorů během dvou let na více než 300 milionů dolarů. Zhruba dvacetinásobné zhodnocení ale mělo jeden háček. Vrcholovému vedení Gazpromu se zprvu nelíbilo, že by na akciích firmy, kterou de facto považovali za svou vlastní, mělo vydělat tolik cizinců najednou.

ECM a PPF získaly akcie Gazpromu od ruských občanů do zástavy proti peněžní půjčce. Když dlužník úvěr nesplatil, zůstaly akcie Gazpromu v rukou českých investorů. To vše pravidla ohledně akcií plynárenské společnosti umožňovala. Problém však tkvěl v tom, jak získaný majetek zpeněžit, a to ideálně za cenu, za niž se od října 1996 obchodovaly akcie Gazpromu v zahraničí. Aby mohli svou investici patřičně zhodnotit, jednali společníci ECM, mezi nimiž byl její ředitel německého původu Karl Heinz Hauptmann a slovenský manažer s předchozími zkušenostmi z Ruska Peter Fellegi, s vedením Gazpromu. Chtěli od firmy získat souhlas k tomu, že ECM a jejich partneři z PPF budou moct akcie Gazpromu prodat dalším zahraničním investorům před i po spuštění očekávaného prodeje ADR certifikátů.

Související

ECM i PPF správně odhadly reakci trhu, budou-li mít zahraniční investoři přístup k akciím Gazpromu. Primární nabídka ADR certifikátů Gazpromu v říjnu 1996 jejich sázku potvrdila. Zájem  investorů o tyto certifikáty převýšil pětkrát objem tehdy Gazpromem nabídnutých cenných papírů.

Podle amerického listu se ale ještě před říjnem 1996 ECM a její partneři z PPF museli zhruba 600 milionů ze svých celkových 800 milionů kusů akcií Gazpromu vzdát a předat je zpět firmě. Jen tak mohly akcie, které jim zůstaly, se ziskem prodat v zahraničí, napsal WSJ. Gazprom během veřejné nabídky svých ADR uvedl, že přibližně osm desetin procenta firmy již vlastní zahraniční investoři. Pro mnohé to bylo překvapení, protože až teprve uvedení ADR listin na trh mělo otevřít zahraničním investorům cestu ke spoluvlastnictví Gazpromu.

Hauptmann i Fellegi pro WSJ popřeli, že by některé ze svých akcií Gazpromu plynárenské firmě vraceli. Společnost PPF celou záležitost odmítla pro americký list komentovat. Reportáže WSJ a také Izvestijí se opíraly o výpovědi bývalých zaměstnanců Asociace fondů Petra Velikého a bankéře, kteří se v roce 1996 podíleli na prodeji ADR cenných listin Gazpromu v zahraničí. Hauptmann nicméně listu potvrdil, že k výkupu akcií Gazpromu využila ECM služby ruské společnosti patřící PPF.

ECM prodala do října 1996 své akcie Gazpromu několika investičním společnostem, včetně hedgeového fondu amerického finančníka Michaela Steinhardta, uvedl americký list. Není jasné, kolik přesně PPF na tomto investičním projektu v Rusku ve spolupráci se společností ECM vydělala. Kellner a jeho společníci ale s prázdnou jistě neodešli. Získané peníze se jim pak mohly hodit pro vypořádání úvěrů, které na přelomu let 1995 a 1996 využili pro nákup zhruba 20 procent akcií České pojišťovny od českých bank, včetně České spořitelny. Šlo přibližně o jednu miliardu korun a pro PPF to byla tehdy značná suma.

Na rozdílech mezi cenami akcií Gazpromu doma a v zahraničí se snažili vydělat i další investoři. Nicméně ECM a PPF se v tomto staly průkopníky. V roce 1997 ale Gazprom proti arbitrážním obchodům s akciemi firmy zakročil. Gazprom se pustil do právního sporu s investiční společností Regent GAZ Investment z Kajmanských ostrovů, která nabízela svým klientům nákup levných akcií Gazpromu v Rusku, aby je mohli následně se ziskem prodat v zahraničí.

Vlastníci ECM, mezi něž kromě Hauptmanna a Fellegiho patřil také podnikatel Milan Janků, se po transakci s akciemi Gazpromu naplno vrhli do realitních investic v Česku a Rusku pod hlavičkou společnosti ECM Real Estate Investments. V roce 2004 prodal Hauptmann svůj podíl v ECM REI Milanovi Janků, který spolu s Fellegim ve firmě zůstal.

V roce 2009 pak Janků spojil své ECM REI s Kellnerem do společného podniku PPF ECM Holding. Tentokrát ale partnerství PPF a ECM dopadlo jinak než spolupráce na výkupu akcií Gazpromu o 14 let dříve. Finanční zdraví realitní společnosti ECM se ukázalo jako velmi chabé. V roce 2010 si PPF ze společného byznysu vybrala to nejlepší, co ještě mohla, a zbytek firmy, ve které Janků a lidé z ECM zůstali, poslala do konkurzu. To vše v duchu vlastních zásad, že PPF neztrácí čas s investicemi, jež nezaručují patřičný výnos.

Související
Newsletter

Byznys

Nechcete, aby vám uniklo to nejdůležitější z byznysu a finančních trhů?

Každý pátek od nás dostanete souhrn klíčových událostí doplněných o kontext. Autory jsou přední osobnosti Hospodářských novin: Jaroslav Mašek, Luděk Vainert, Milan Mikulka, Jana Klímová a Martin Ehl.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem příjmu newsletteru. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru