Napadá mě řada jízlivostí, když čtu to poslanecké tlachání na téma zákazu mobilních telefonů ve školách. První, co se vybaví, je obrázek jakéhokoliv jednání sněmovny, kdy si pár poslanců vyměňuje názory a drtivá většina dalších hledá cosi strašně důležitého ve svých digitálních zařízeních. Ano, i Petr Gazdík, který chce používání mobilů a dalších komunikačních zařízení na školách zakázat zákonem. Šmankote, začněte laskavě u sebe, pokud budete chtít ztrácet čas a marnit prostředky z daní na zavádění zbytečných norem.

Je jistě svůdné mudrovat nad tím, zda následovat Francii, která minulý týden takový zákon přijala, a zakázat mobily ve školách jménem zdraví, udržení pozornosti studentů a boje s kyberšikanou. Tak zaprvé: možnost omezit se souhlasem rodičů jejich používání už ředitelé škol mají dnes, tak na co zákon? Ale hlavně: plošný zákaz je jen zoufalým přiznáním skutečnosti, že se společnost neumí vyrovnat s trendem, který ji do značné míry ovládá a determinuje. Místo abychom přemýšleli, jak nastupující generace připravit na život v digitální éře, budeme vytvářet pokrytecký dojem, že to do vzdělávání nepatří a že škola má existovat v nějakém podivném bezčasí ignorujícím svět okolo?

Tato diskuse je o to bizarnější, že české školství má nyní usilovně pracovat na tom, aby se Strategie digitálního vzdělávání stala ve školách realitou. Zákaz mobilů jde přímo proti trendu BYOD (bring your own device, tedy dones si svůj vlastní přístroj), s nímž strategie počítá jako s účinným nástrojem vytváření infrastruktury v jinak silně nevybavených školách, z nichž jen pětina naplňuje relativně nízko nastavená kritéria České školní inspekce. A kyberšikana? Zakažte mobily ve školách a bude samozřejmě pokračovat dál, nicméně školy ji budou považovat za výchovný problém někoho jiného.

Jestli opravdu chcete něco užitečného udělat, zasaďte se o skutečné naplňování Strategie digitálního vzdělávání a pomozte školám, analogové generaci učitelů, odbourat strach z digitální reality.