Utíká to. Je tomu rok, co jsem zasvětil léto "nostalgickým whisky", které představovaly paletu československé nabídky dávno před převratem v devětaosmdesátém. Letošní letní seriál − Routův seznam − se začal psát jaksi sám od sebe a především je o značkách, o nichž jsme neměli kdysi tušení. Začalo to striktně slepou degustací v baru Whisky & Kilt, jehož spiritus agens je − podle mého soudu − největší znalec whisky u nás, Vašek Rout. Z pěti vzorků jsem bezpečně odhadl jen jeden, a to ještě jen oblast, odkud pochází − Speyside. Potěšilo mě, že jím byla desetiletá single malt Scotch whisky Glenfarclas.

Plné tělo, decentní kouřová vůně, lehce nasládlá chuť, jemný kořenný závěr. Absolutní absence karamelu ne­udiví. Grantovi (jen shoda jmen s majiteli The Glenfiddich) přísahají na sudy po sherry; evropský dub ochotně barví destilát, takže kosmetické zásahy nejsou nutné, stejně jako dnes tak rozšířené triky s dozráváním whisky v sudech po jiném, někdy i značně odlišném destilátu, či dokonce po vínu.

Letos je tomu právě půl století, co se značka stala průkopníkem konceptu "cask strength", lahvování destilátu o takovém objemovém procentu alkoholu, jak se ustálilo při zrání. Žádné ředění vodou, žádné čáry máry. Z jednoho sudu "na plot". 62,5 % obj. alkoholu. To není pití pro začátečníky. Většině "zaskočí" a horem dolem shánějí trochu vody na zapití. Mohu poradit jediné: kápněte si trochu vody před degustací. Kolik je "trochu"? Osvědčuje se mi poměr 4 : 1. Pokud se rozhodnete pro vodu z vodovodu, nechte ji asi tak třicet minut odstát, aby vyprchaly látky zabraňující její kontaminaci nežádoucími živočichy.

Glenfarclas je k mání jako single malt Scotch whisky od roku 1979. Do té doby fungovala výhradně jako − velmi oblíbená − součást míchaných whisky. Dodnes se pod vlastní etiketou dostane na trh jen sedm procent produkce. Rozhodně stojí za to ji ochutnat!