Byly tři hodiny ráno a na nočním stolku se rozezněl mobil. Naučeným pohybem po něm sáhl a vypnul nepříjemný zvuk budíku. Chvíli zápasil s pokušením pokračovat ve sladkém spánku. Pak se ale přemohl a tiše se vysoukal z ložnice. Otevřeným oknem proudil do bytu těžký vzduch srpnem rozžhaveného velkoměsta. Nechtěl zbytečně ztrácet drahocenné minuty. Rychle na sebe oblékl zelenou košili a golfky stejné barvy, z trezoru vzal zbraň a za chvíli už v obstarožní škodovce uháněl mimo dosah oranžové záře pouličního osvětlení.

Když vystupoval v honitbě z auta, na východě už měla obloha znatelně světlejší odstín. Vzduch byl prosycen chlebovou vůní dozrávajícího obilí a všude byl klid. Milan dobře věděl, že je to klid pouze zdánlivý. Mnohokrát se už ve svém mysliveckém životě přesvědčil o tom, že člověka v otevřené krajině v každou denní i noční dobu pozorují desítky párů očí zvířat, která jsou navíc vybavena mnohem dokonalejšími smysly a instinkty, než má člověk. Jedinou výhodou druhu Homo sapiens je tak jeho inteligence a schopnost poučit se z chyb a proher, které při lovu prožil.

Když si věšel kolem krku moderní dalekohled, napadlo ho, že člověk vyvažuje své nedokonalé smysly stále lepšími pomůckami, které na druhou stranu umožňují uspět na lovu i těm, kteří postrádají potřebné znalosti i šikovnost. Do povědomí se mu v té souvislosti vkrádaly vzpomínky na stále početnější zástup samolibých snobů, pro které se stal lov způsobem jejich sebeprezentace. Jejich poznávacím znamením jsou většinou luxusní SUV, drahé zbraně osazené ještě dražším nočním viděním a iracionální touha po trofejích, které pro ně nejsou ani tak připomínkou prožitého lovu, jako spíš důkazem, že si za své peníze mohou koupit téměř vše − životy vzácné trofejové zvěře nevyjímaje.

Konečně dorazil k žebříku. Až potřeba soustředit se, aby co nejtišeji vystoupal k sedátku umístěnému v koruně vzrostlého akátu, mu pomohla zaplašit nepříjemné myšlenky. Ptáci vítali první paprsky slunce. Z pole se ozvalo nezaměnitelné "verr, verr", následované voláním "pět peněz, pět peněz" − to křepelčí kohoutek zkoušel opožděnou píseň lásky. Rozeznal zpěv kosa, potěšil ho skřivan. Evokoval v něm vzpomínku na prastarou ilustrovanou knížku dětských říkadel, kterou miloval. Byl v ní vyobrazen sedlák, který s koníkem oral pole a k práci jim prozpěvoval právě skřivánek. Dodnes si vybavoval, že hned na další stránce byl pan myslivec s hnědobílým ohařem na lovu koroptví. Musel se usmát, když si představil, jak by svým dětem vysvětloval ty výjevy z kdysi běžného vesnického života. Koroptev je dnes téměř ohroženým druhem, zpěvné ptactvo na tom není o mnoho lépe. I tak běžné druhy jako pěnkava, vrabec, strnad nebo právě skřivánek dnes potkáváme jen výjimečně.

Vzal dalekohled a pomalu pročesával okolí. Na strništi zaregistroval pohyb. Zpozorněl. V nedostatečném světle ranního rozbřesku mu chvíli trvalo, než v optice podle klasického klouzavého pohybu rozeznal zajíce. Janek, jak myslivci láskyplně zajíce přezdívají, mu vyloudil úsměv na tváři. Pamatoval časy, kdy na stejném poli ráno napočítal tolik zajíců, že by mu nestačily ani prsty na rukou a nohou dohromady. Monokulturní zemědělství, hektolitry postřiků a stále rychlejší mechanizace s větším záběrem si však na zajících vybraly nelítostnou daň. Drobná zvěř, kdysi chlouba české myslivosti, svůj nerovný zápas s takzvaným moderním zemědělstvím už prohrála. Který z živočichů je další na řadě? Napadlo ho, že nejspíš srnčí. Ta myšlenka ho vrátila zpět do reality a připomněla mu, proč je dnes ráno venku.

V kapse kalhot nahmatal srnčí vábničku. Byla vyrobena z třešňového dřeva a odtud dostala i své jméno. Třešňovku mu kdysi, když s myslivostí začínal, daroval otec. Vábniček nejrůznějších konstrukcí je dnes k dostání mnoho. On by ale tuhle nevyměnil ani za nic. Lov s ní byl zároveň rituál, tichá vzpomínka na toho, který mu postupně odkrýval tajemství myslivosti, učil ho lásce k přírodě, ke zvěři i k lidem. Byl to jeho táta, který mu vštěpoval zásadu, že nejdřív musíš být dobrým člověkem, aby ses mohl stát dobrým myslivcem. Obráceně to nikdy nefunguje, říkával. A nemýlil se. Ostatně jako v mnoha jiných věcech. Přestože Milan postupem času absolvoval hned několik zkoušek z myslivosti − od základních přes hospodářské až po vyšší odborné −, základy, které získal od táty, ho nikdy nezklamaly. Nejspíš je to tím, že myslivost není jen suma vědomostí nebo ledajaký koníček. Je to vlastně způsob života. A ten se asi nejlépe předává v rodině, výchovou a vlastním příkladem.

Pju, pjuuu, pjuuu. Ten nečekaný zvuk ho vytrhl z hloubavých úvah. Pouhým okem zaregistroval červenou skvrnu na kraji ještě neposekaného obilí. Zkušenost mu říkala, že je to nejspíš říjná srna, která k sobě láká svého pečlivě vybraného nápadníka. A nemýlil se. Po chvíli se v obilí zvedl srnec, který se ladnými skoky blížil k srně. Ta se jen ohlédla, pak poslechla hlas matky přírody a začala před srncem lehkými skoky unikat. Obě zvířata se k sobě chvílemi přibližovala, občas se vzdálenost mezi nimi prodloužila. Srna unikala ve stále sevřenějších kruzích, občas tiše vypískla. Milan dobře věděl, že právě tahle předehra je u srnčí zvěře nutná, aby mohl být zanedlouho počat nový život. Své adepty myslivosti učil, že se tomu říká indukovaná ovulace. Po suché teorii ale nikdy nezapomněl dodat, že je to úžasné přírodní představení, které ze srdce přeje prožít každému myslivci. A teď ho měl před sebou v celé kráse a takříkajíc z první řady. Pokorně a tiše počkal, až srnčí pár, roztoužený srpnovým časem říje, dokončí své počínání. V žádném případě by nepřekazil onen zázrak všech zázraků − vznik nového života.

Při zpáteční cestě už na silnici potkával o poznání více automobilů. Bylo znát, že se město pozvolna probouzí do nového dne. I když nic neulovil a ani nevystřelil, považoval dnešní ráno za úspěšné. Cítil se obohacen, obdarován. Jako by ho ta čistokrevná krása srnčí zvěře dobyla energií na další únavné a občas trochu stereotypní dny práce.

jarvis_5b3cc70d498e8cf8a77982fc.jpeg
Myslivost není jen suma vědomostí nebo ledajaký koníček. Je to způsob života.
Foto: ČTK
Související