Bývalá moravská zemská sněmovna v Brně, v níž dnes sídlí Ústavní soud, příliš přívětivě nepůsobí. Ostatně jako mnohé reprezentativní stavby z dob habsburského mocnářství. Přesto se sem dnes coby k poslední instanci upírají zraky mnoha lidí zklamaných verdikty nižších soudů.

Jedním z mediálně nejviditelnějších aktérů zdejšího soudního dvora je Kateřina Šimáčková. Upozornila na sebe několika rozhodnutími ve sledovaných kauzách. Zastala se muže dříve odsouzeného za to, že nedržel své děti za ruku na přechodu ve chvíli, kdy je srazilo auto. "Rodiče musí mít určitou volnost v tom, jaký typ výchovy zvolí a jakou míru samostatnosti dětem povolí," prohlásila.

Jako jediná z patnáctičlenného pléna zaujala odlišné stanovisko proti rozhodnutí svých kolegů, že povinné očkování je v souladu s ústavou. A nedávno vysvětlovala, proč Ústavní soud přiznal rodičovská práva gayům, jimž odnosila dítě náhradní matka v Kalifornii.

Vzpomenete si na nějaký případ, který jste řešila jako právnička a při tom si vzpomněla, že jste něco podobného v "civilu" sama prožívala?

Větší část své kariéry jsem byla advokátkou. Když zastupujete jak deset nájemců, tak deset pronajímatelů, dokážete se pak vcítit do pozice obou stran sporu. Ale dívat se na případy prizmatem jen své vlastní osobní zkušenosti může být nebezpečné.

Kateřina Šimáčková (51)

◼ Ústavní soudkyní je od srpna 2013. Narodila se v Brně, kde vystudovala právnickou fakultu. Nejprve pracovala rok jako právnička na brněnské hygienické stanici, pak v letech 1990–1993 působila na brněnských právech jako odborná asistentka katedry ústavního práva a politologie, kam se v roce 2001 na částečný úvazek vrátila a vyučuje tam dodnes.
◼ V roce 1992 byla asistentkou ústavního soudce Antonína Procházky a o dva roky později se stala advokátkou. V roce 2010 byla jmenována soudkyní Nejvyššího správního soudu, předtím byla členkou Legislativní rady vlády.
◼ Jejím manželem je spisovatel Jiří Šimáček.

Osobní zážitek, který měl vliv na vaši práci, mi tedy říct nemůžete?

Můžu, ale je zase spíš profesní. Ve srovnání s ostatními soudci bývám déle v práci a chodím pracovat i o víkendu. A mladší kolegové se mě ptají, proč to dělám, když nemusím. Je to tím, že se dokážu vcítit do pocitů lidí, kteří velmi dlouho čekají na soudní rozhodnutí. Protože jsem to s klienty prožívala jako advokátka. A to je strašný pocit. Když spravedlnost třeba i přijde, ale pozdě. Zejména v rodinněprávních otázkách. To byly hodně silné osobní zážitky. Pro mě to je velmi významné memento. Soudy musí pracovat rychle. Tady tedy používám osobní zkušenost, protože mně těch lidí bylo velmi líto.

Nějaký příklad prodlení spravedlnosti?

Třeba když rodič zmanipuluje dítě proti druhému rodiči. V případě časových průtahů pak hrozí, že spor o děti rozhodne čas, ne soud. Když do toho státní orgány včas nevstoupí, je to mnohdy už neodvratně ztraceno. Nebo jde o případy lidí, kteří jsou dlouho ve vazbě. Vědí, že tam jsou nespravedlivě, a soudní rozhodnutí nepřichází. To je druhá taková situace.

Z filmů zná člověk advokáty, kteří neřeší své případy pouze od stolu a sami aktivně pátrají po důkazech. Mám pocit, že v tuzemské praxi jsou takoví spíše výjimkou. Vy jste vyrážela do terénu?

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se