Zahraniční výzkumy z posledních let dokazují, že terapie virtuální realitou je účinnější než klasická léčba u specifických úzkostných poruch, jako je například strach z pavouků či klaustrofobie. Podle psychologa Jana Šmahaje, který vede na Univerzitě Palackého v Olomouci ve speciální laboratoři sekci virtuální reality, v Česku ale léčbu s touto moderní technologií využívá asi pět center.

Přitom podle něj odstraňuje některé limity. "Ne každý klient je schopen pracovat s představivostí a pomáhá také s praktickým nácvikem zvládání úzkostných situací," říká Šmahaj.

Jaký efekt má na člověka s fobií léčba s pomocí virtuální reality?

Výzkumy ukazují, že expoziční terapie virtuální realitou, tedy postupné vystavování situacím, ze kterých má pacient obavy, ve virtuální realitě, je velmi účinná u některých fobií. U diagnóz fobických úzkostných poruch, jako je strach z výšek, pavouků, otevřených prostor či klaustrofobie, lidé na tuto terapii velmi dobře reagují. Je ale nutné říci, že klasická terapie tato onemocnění léčí velmi dobře mnoho let i bez virtuální reality.

Proč tedy lékaři virtuální realitu využívají?

Dokáže odstranit některé limity. Například ne každý je schopen pracovat s představivostí. Když klientovi, který nikdy neletěl v letadle, řekneme, aby si představil, že v něm sedí, a měl by zažít start, tak i když to viděl ve filmu, imaginace v jeho hlavě může být jiná a kontaminovaná úzkostí.

Role virtuální reality je v tom, že je klientovi v kontrolovaném prostředí a za přítomnosti terapeuta vysvětleno, co se s ním bude dít, a postupně dochází k expozici, tedy vystavení úzkostné situaci. Výhodou je, že se mohou měřit další proměnné. Jsme schopni metodami, jako je pozorování, klinické testy, nebo měřením srdeční aktivity či kožního odporu zachytit, jak na klienta působí, když něco popisuje. Při léčbě úzkostí je důležité, aby klient z expozice v té úzkostné situaci neuhnul.

Jan Šmahaj (36)

Vystudoval psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Vede sekci virtuální reality v laboratoři psychofyziologie a virtuální reality Univerzity Palackého.

Laboratoř vznikla v letech 2013 - 2015, studenti v rámci laboratoře dělají diplomové a disertační práce, využívá se k výuce kyberpsychologie nebo praktického nácviku práce s pacienty.

Můžete popsat, jak dochází k vystavení úzkosti?

Vytvoří se určité úrovně, aby byl klient úzkostné situaci vystaven postupně. Zkuste si představit, že máte strach z pavouků a já bych vám ve virtuální realitě hned pustil chlupatou tarantuli před oči. To asi není terapie. Začíná to tak, že je pavouk zavřený ve sklenici na konci stolu a nehýbe se. Potom se například hýbe v té sklenici, pak je na konci stolu bez sklenice, pak je tam více pavouků a tak dále. To jsou modularity, které můžeme různě aplikovat a zároveň hned vidíme, jak to pacient prožívá.

Při vystavení fobické situaci strmě roste křivka úzkosti. Je důležité, aby se klient v přítomnosti terapeuta uklidnil, aby v té situaci zůstal, řízeně dýchal, poslouchal instrukce a používal nástroje, které se naučil během terapie. Když v té situaci vydrží, přivykne si jí a nemá potřebu se jí vyhýbat. Čím déle zůstane, tím rychleji zjistí, že úzkost je irelevantní, křivka úzkosti se snižuje, a on zjistí, že objekt jako takový ho neohrožuje, a nemá pocit, že by v blízkosti pavouka například zemřel. Takto funguje i klasická terapie. Expoziční terapii virtuální realitou používáme jako obohacení léčby a také z důvodu nácviku situací, které se reálně trénují obtížně.

Jak to myslíte?

Pokud má člověk strach z jízdy výtahem nebo z výškových budov, tak klasická terapie vypadá tak, že se s klientem setkáme v nějaké výškové budově a trénujeme. Nejdříve klient přichází k výtahu, pak si do něj stoupne, pak v něm popojede atd. Tato forma terapie je náročná na čas klienta i psychologa. Teď to všechno může probíhat tak, že klient přijde k terapeutovi, který pracuje i s virtuální realitou a s její pomocí přenese klienta do prostředí výtahu, výškové budovy či letadla a klasickým terapeutickým působením dochází ke změně, kdy klient objekt nebo situaci již nepovažuje za nereálně ohrožující.

Je léčba s virtuální realitou účinnější než ta klasická?

Jestli je terapie účinnější při vystavení se té situaci v realitě, či ve virtuálnu, je otázkou. Z posledních výzkumů z let 2016 a 2017 vyplývá, že expoziční terapie virtuální realitou dopadá velmi dobře a je daleko účinnější u specifických fobií, jaké jsem vyjmenoval na začátku. Dobré výsledky jsou například u poruch příjmů potravy, posttraumatické stresové poruchy atd. Ty už ale nepatří do specifických úzkostných poruch.

Nicméně ne každý je vhodný pro léčbu s virtuální realitou, jsou to například lidé po úrazu hlavy, epileptici, děti do určitého věku atd. Mladá generace má k této technologii a k technologiím vůbec lepší přístup a chce chodit na virtuální realitu a trénovat. Když klient přijde na klasickou terapii, tak ví, že jde do situace, která ho bude ohrožovat. U terapie s virtuální realitou je rozdíl v tom, že klienti jsou motivovaní, pracují v expozici déle, tím pádem v ní déle zůstávají a lépe se situaci přizpůsobují. Méně často tak klient terapii přeruší. Navíc, podle výsledků některých studií, po šesti měsících měření účinnosti terapie je výsledek s virtuální realitou stabilnější.

Takže se klasická terapie musí častěji opakovat než léčba s virtuální realitou?

Je to individuální, záleží na diagnóze každého klienta a na tom, jak je jeho problém výrazný. Může mít fobii na jeden objekt, ale může být celkově úzkostná osobnost a těch fobií mít více. U klasické terapie i expoziční terapie virtuální realitou je dobré klienta dále sledovat a po šesti měsících se s ním spojit, aby psycholog mohl zhodnotit, jak se klientovi daří. Některé osoby se naučených terapeutických nástrojů drží, osvojí si je a pak už podporu nepotřebují. U těch, kteří mají diagnózu složitější, kombinovanou s jiným onemocněním, to pochopitelně ovlivňuje výsledný účinek.

Za jak dlouho se dá pomocí virtuální reality člověk vyléčit?

Opět, je to individuální. Důležité je to, kdy člověk požádá terapeuta o pomoc, to dělá velký rozdíl.

Dám vám ideální příklad. Je vám 30 a zničehonic se u vás objevila nějaká fobie na základě zážitku z dovolené, kdy jste byla na vyhlídkové věži a tam vás přepadl pocit, že věž najednou spadne a vy umřete. A nemohla jste slézt dolů. Tam to vypukne, půl roku nad tím přemýšlíte, mluvíte o tom, nemůžete spát, vyhýbáte se věžím, začne vás to omezovat.

Takže zajdete za svým praktickým lékařem, pak za psychiatrem, který stanoví diagnózu, a rozhodnete se, že kromě farmako léčby využijete i terapii a dejme tomu do jednoho roku se dostanete do péče psychologa. Ten pak zváží klasickou terapii nebo expoziční terapii virtuální realitou. To by byl ideální model. Z praxe ale víme, že lidé například s panickými poruchami nebo specifickými fobiemi dochází do péče mnohem později. U panických poruch je to přibližně po deseti letech.

Když klient přijde po roce, je to čerstvý problém, nemá vytvořené silné obrany či vyhýbavé chování. V takovém případě se dá říci, že léčba je otázkou deseti hodinových terapeutických sezení. Ale to je v případě, že nemá další přidruženou diagnózu, je motivován a přichází brzo. Pokud je to po dlouhé době, klient má vytvořené obrany a vyhýbavé chování, tak terapie musí začít zlehka. Trvá i několik sezení, než křivka úzkosti klesne pod přijatelnou hodnotu. Je to individuální a nelze to vyjádřit průměrným číslem.

Jakou dobu člověk na terapii stráví ve virtuální realitě?

Má to jistá omezení. Je u toho běžné doporučení jako při práci s počítačem, tedy že bychom se v rámci psychohygieny měli po hodině práce podívat do dálky, protáhnout se atd., abychom nebyli unavení. Druhý limit je v tom, že klient na terapii musí přicházet odpočatý, tedy aby ho nebolely oči a byl schopný se soustředit. Pokud už je ve fázi, kdy se seznámil s virtuální realitou a ví, co ho čeká, nasazuje si helmu většinou na 30 až 35 minut, což je více než polovina času terapie.

Zatím není jasné, jak virtuální realita působí na zdraví lidí, ve smyslu fyzického poškození. Nejčastěji se v souvislosti s tím hovoří o poškození zraku. Je to ale horší než monitor u počítače?

Při koukání do monitoru lidské oko vysychá a zrak se může zhoršovat, protože se člověk dívá do vzdálenosti metru nebo metru a půl. Některé studie ze zahraničí poukazují na to, že přilba nebo brýle na virtuální realitu fungují trochu jinak. Monitory jsou v nich přímo před očima a je to prostředí, které člověka obklopuje, takže se oči nechovají jako při dívání se do monitoru, ale jako by se dívaly do dálky, třeba z okna. Teorie otupění svalů tady, podle některých výzkumů, odpadá. Ovšem je to technologie, která je dostupná od minulého roku a je otázka, jaký to bude mít z dlouhodobého hlediska dopad nejen na zrak.

Je virtuální realita mezi českými psychology rozšířená?

Vím o několika pracovištích, kde se virtuální realita používá nejen experimentálně, ale i prakticky. V současné době vím o pěti soukromých poradnách nebo terapeutických centrech, které virtuální realitu v rámci soukromé platící klientely běžně využívají.

V současné době v Česku stoupá zájem o aplikaci virtuální reality nejen v psychologii. Problémem může být i to, že expoziční terapii virtuální realitou zatím neproplácí zdravotní pojišťovny. Pokud je mi alespoň známo. Dalšími limity mohou být i náklady na pořízení vybavení. V zahraničí se terapie virtuální realitou používá déle než 15 let a v některých zemích tento výkon pojišťovny proplácí.

Související

Peníze podle Leoše Rouska

Máte zájem o informace z ekonomiky v širších souvislostech?

Zadejte svou e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr informací, které se během týdne objevily v médiích. Těšit se můžete na komentář událostí od Leoše Rouska, hlavního analytika Hospodářských novin.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE.
Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru