Reportáž: Přehlídka umění Documenta vyvolává duchy nacistické éry a zkoumá evropskou identitu

Od našeho zpravodaje v Německu – Při rutinní prohlídce ve vlaku ze Švýcarska do bavorského Mnichova v září 2010 vzbudil zájem celníků postarší muž, který měl u sebe devět tisíc eur v hotovosti. Jmenoval se Cornelius Gurlitt. Částka byla ještě v mezích dovoleného limitu, a tak mohl pasažér v cestě pokračovat.

Epizoda však úřadům zavdala podnět k ověřování, které odhalilo nesrovnalosti: Gurlitt neměl zřejmý zdroj příjmů, protože nikdy nebyl zaměstnán. Nebyl registrován u daňového úřadu, neměl sociální ani zdravotní pojištění. Žil osaměle v mnichovském bytě a pro úřady jako by neexistoval.

Příběh přinesl šokující dohru, o které se veřejnost dozvěděla až po třech letech. Během nařízené prohlídky v Gurlittově bytě bylo zadrženo více než 1400 uměleckých děl, jejichž cenu znalci odhadli zhruba na jednu miliardu eur.

Gurlitt byl synem sběratele a historika umění, který v dobách třetí říše obstarával peníze pro nacisty prodejem zkonfiskovaného "zvrhlého umění" do zahraničí.

Od začátku bylo vyšetřovatelům jasné, že ve sbírce, v níž byli vedle starého umění modernisté jako Claude Monet, Auguste Renoir, Henri Matisse nebo Marc Chagall, jsou i díla ukradená těm, kdo se po válce do svých domovů už nevrátili.

Hádanka Gurlittovy sbírky a obecně otázky loupení kulturních statků, repatriace a narovnání majetkových křivd jsou v těchto dnech jedním z témat letošního maratonu výstav Documenta v německém Kasselu. Prestižní mezinárodní přehlídka současného výtvarného umění se koná jednou za pět let a sjíždí se na ni statisíce lidí z celého světa.

Uměleckým ředitelem letošní čtrnácté Documenty se stal polský kurátor Adam Szymczyk. Ten přes deset let vedl Kunsthalle ve švýcarské Basileji a už roku 2011 ho list New York Times označil za "superstar mezi kurátory".

Právě během příprav přehlídky a v době Szymczykova jmenování do role šéfkurátora Documenty − tedy na podzim 2013 − se téma mnichovských uměleckých trofejí přetřásalo v médiích. Kurátor tehdy pojal myšlenku, že do košatého výstavního programu Gurlittovu kolekci začlení.

To se nakonec nepodařilo, větší část sbírky převzalo Kunstmuseum Bern a to se zapůjčením nesouhlasilo, přesto se nad instalacemi v Kasselu nyní vznáší přízrak uloupených děl a mnoho zastoupených tvůrců na téma reaguje.

Documenta se koná zhruba na třiceti místech. Jedním z nich je Neue Galerie, kde lze vidět projekt německé výtvarnice Marie Eichhornové − zkoumá různé aspekty vyvlastňování majetku, k němuž docházelo za nacistů v Německu a ve Francii.

Instalaci dominuje obří regál s knihami, zabavenými hlavně židovským rodinám. Zapůjčeny jsou z Berlínské městské knihovny, která je skladuje už od 40. let, protože prostě není, komu by se vracely.

Téma knih − coby zdroje vědění i terče represe − se na Documentě neustále vrací. Nepřehlédnutelné je hned na centrálním kasselském náměstí Friedrichsplatz.

Zde argentinská umělkyně Marta Minujínová nechala postavit kopii aténského chrámu Parthenonu, stejně velkého jako originál, jen se sloupy a průčelími vyplněnými desetitisíci knih, které kdy byly různými režimy zakázané. A dílo není finální: po dobu trvání Documenty Minujínová nadále sbírá další knihy přímo na náměstí − tomtéž, kde je nacisté v květnu 1933 pálili.

Kromě toho se Documenta zabývá dalšími současnými tématy: migrací, totožností, kulturní dominancí či kolonialismem.

Je o to zajímavější, že díky Szymczykovu výběru je v přehlídce zastoupeno mnoho středoevropských umělců, včetně v Praze žijící Slovenky Anny Daučíkové, která zkoumá otázky identity, toho, co nás dělá tím, čím jsme.

Novinkou také je, že poprvé ve své více než šedesátileté historii se Documenta rozprostřela v plné šíři mimo Kassel. Již od dubna se konala v řeckých Aténách, zatímco kasselská část začala teprve v půlce června.

Řecká větev přehlídky některým umělcům umožnila vyjádřit se k odkazu antiky nebo se vztahovat k současným evropským traumatům − imigraci a dluhové krizi. Rozkročení Documenty není úplně nové, už předchozí ročníky se navíc odehrávaly třeba v afghánském Kábulu nebo v egyptské Alexandrii, ale šlo spíše o symbolické propojení.

Po pěti letech začala přehlídka umění Documenta. V Kasselu vyrostly obelisk i Parthenón z knih

Dalších 9
fotografií

Kritik a kurátor Tomáš Pospiszyl si myslí, že radikálnější přístup organizátorů letošní Documenty vyhověl dlouhodobému volání po decentralizaci světového umění, které má narušit tradiční globalizovaný pohled, diktovaný západními trendy a uměleckým byznysem. Sám ale přiznává, že taková decentralizace může "u diváků vyvolat rozpaky a dát větší práci takové umění přečíst."

"Samotná změna perspektivy je fascinující, i když je to na úkor známých jmen a efektních děl," tvrdí Pospiszyl.

Myšlenka, že část Documenty "migruje" z Kasselu do Atén, naprosto zafungovala − jakkoliv se v době, kdy tým kurátora Szymczyka začal akci vymýšlet, mohla zdát krátkodechá. Podobně to viděl Adam Budak, šéfkurátor Národní galerie v Praze.

"Když ten plán před několika lety oznámili, byl jsem skeptický. Vývoj politických událostí ale v mezidobí z toho nápadu udělal myšlenku ještě silnější, prorockou," říká Budak, který stejně jako Szymczyk pochází z Polska a se šéfkurátorem Documenty se osobně zná.

"Szymczyk měl prostě prst na pulzu doby, na tom, co se děje v Evropě a obecně ve světě," dodává. Pro kurátora, který viděl obě části přehlídky, byla dokonce zajímavější ta aténská.

Documenta je typická tím, že vedle sebe staví umění současné i staré, objevuje fascinující kontexty a perspektivy, které by jinak zůstaly skryty.

Letos například návštěvník vedle expozice moderního pojetí rituálních masek zvířat od Beaua Dicka, kanadského umělce s indiánskými kořeny, najde téměř "muzeální" síň slávy věnovanou malijské hudební legendě, kytaristovi a zpěvákovi Alimu Farkovi Tourému. Autory této instalace jsou malijští rodáci Igo Diarra a La Medina.

Některá témata se napříč přehlídkou prolínají tam a zpátky, bez ohledu na čas a místo. To je případ i toho, jak autoři koncepce pracovali s příběhem rodiny Gurlittů.

Mezi vystavenými díly návštěvník Documenty objeví práce Louise Gurlitta, který byl dědečkem Hildegranda Gurlitta, onoho obchodníka s uměním ve službách nacistů. Louis Gurlitt se v polovině devatenáctého století prosadil jako malíř romantizujících krajin a podnikl i cestu do Řecka, které tehdy bylo pod nadvládou německé monarchie.

Gurlittova olejomalba s pohledem na Akropoli a Parthenon z roku 1858 dokazuje, jak Documenta umí propojovat, relativizovat a nacházet v kulturních dějinách nové významy.