Firma mmcité už více než pětadvacet let sídlí v jihomoravských Bílovicích ve futuristicky zrekonstruovaném areálu JZD a soustřeďuje se na vybavení měst, jako jsou lavičky, odpadkové koše, popelníky, stojany na kola nebo zastávky MHD.

Na její výrobky lze narazit v Belgii, Dánsku, Francii, Maďarsku, Švýcarsku, Velké Británii, ale například i v Brazílii nebo Saúdské Arábii. 

"Je to těžší než navrhovat interiérový design, protože tady jste omezeni materiálem, který musí být odolný vůči počasí i vandalům," říká spoluzakladatel firmy David Karásek. Kromě designu se umí nejvíce rozvášnit při hovoru o historických autech nebo ošklivých tramvajích v českých městech.

HN: Chtěl jste být vždycky designérem?

Už od druhé třídy. Což bylo v době za komunistů, kdy nikdo pořádně nevěděl, co to je, takové zvláštní. Já si za tím ale šel, až jsem se jím stal.

HN: Jak jste se ocitl zrovna tady, v Bílovicích? To kvůli vlastním kořenům?

To ne, já jsem z Brna. Ale firmu jsme zakládali se spolužákem Radkem Hegmonem ještě na studiích na vysoké škole ve Zlíně. Tehdy nám bylo dvacet a vyhráli jsme první zakázku, která byla právě ve Zlíně. Náhodou jsme se dozvěděli, že je tady k dispozici v bývalém JZD dílna, kde by se dalo vyrábět, přijeli jsme se podívat a řekli si jo, jdeme do toho.

David Karásek

Po studiích zlínského ateliéru VŠUP založil v roce 1992 se spolužákem Radkem Hegmonem firmu specializující se na městský
mobiliář mmcité.

Jejich výrobky už léta bodují po celém světě. Sbírají jednu mezinárodní cenu za design za druhou, jen namátkou loni odpadkový koš Minium, předtím esíčkovitý stojan na kola Meandre a asi patnáct dalších.

Kromě designu, který také vyučuje, jej baví stará auta a design dopravních prostředků a kavárny, v nichž je schopen trávit celé dny.

Firma mmcité má obrat 800 milionů a letos plánuje pětiprocentní růst. 

HN: Bylo vám dvacet, studovali jste a zároveň podnikali… Jaké to byly začátky?

To už je prehistorie. Ale je fakt, že na první zakázku se rychle nabalovaly další: město Teplice, Vizovice, pak Slovensko… A úplně první zahraniční projekt byl pro Norsko.

HN: Co je pro vás prvotní: musíte vidět prostor u zakázky, o kterou se chcete ucházet, a potom něco navrhujete, nebo máte výrobky na skladě a ladíte je pak tak, aby do města zapadly?

To druhé.

My vlastně neustále rozšiřujeme to, co máme, aby to spolu ladilo a doplňovalo se ve veřejném prostoru, a neustále o kolekci pečujeme.

Redesignujeme, přidáváme další funkce, stále něco obměňujeme. Měl bych říct, že i ubíráme, ale to je těžké, tady se bije duše designéra s obchodníkem – kdybychom byli jen obchodníci, máme jen polovinu věcí.

Na druhou stranu je pravda, že řada věcí je dělaná na zakázku. Například odpadkové koše pro Václavské náměstí nebo pro náplavku u Vltavy. Tam byly jasné požadavky města a my se do nich trefovali. Města jsou pro nás vážení zákazníci a my chceme, aby se k nám vracela, takže jim vycházíme vstříc.

HN: Jak moc jiné je navrhovat věci do města místo do domova pod střechu?

Hodně. Musíme myslet na odolnost vůči vandalům, ukotvení do terénu – což třeba jen u jednoho odpadkového koše dělá jedenadvacet různých druhů spojů, včetně neviditelných. Hlavně jsme ale limitováni použitým materiálem. Můžeme vlastně využívat ocel, hliník, litinu, beton a pochopitelně odolné dřevo, u přístřešků sklo a jen v menší míře některé druhy plastů. Nebo si vezměte barvy. Jsem pro, aby do měst barvy patřily, jenže zajistit, aby na oceli barva držela, za tím je velký kus práce a zkoušení různých možností od našich lakýrníků. A třetí věc: je hezké, co se prezentuje na různých designérských soutěžích, ale ty věci často existují jen v prototypu. My musíme být schopni všechno, co dáme do katalogu, do dvou až šesti týdnů dodat třeba na druhý konec světa zákazníkům. Musíme být schopni vyrobit to, co jsme navrhli, kdykoliv znovu ve stejné kvalitě. Takže ta práce je jiná.

HN: Podléhá taky městský mobiliář nějakým módním trendům?

Neřekl bych zrovna módním trendům, vezměte naše nejprodávanější lavičky. To je koncept starý prakticky 150 let a díky tomu se hodí jak před barokní kostel v Horním Benešově, tak na moderní náměstí vedle skleněných budov.

Co je ale znát, je příklon k ekologii. Některé zakázky jsou už vypisované tak, že nemůžeme použít dovážené exotické dřevo, byť je vyzkoušeno, že jeho odolnost vlivům počasí i vandalismu je vysoká a dlouholetá.

A někde jdou s korektností až tak daleko, že vyplňujeme dotazníky, jak je to s genderovou vyvážeností u nás ve firmě a jaký máme počet žen na manažerských pozicích nebo kolik zaměstnáváme zdravotně postižených.

Já už tomu někdy říkám zideologizovaná ekologie a hyperkorektnost, protože to jsou často věci, které nestojí na reálném základě, ale tak nějak se to má, tak se tomu nikdo neopováží vzdorovat.

HN: Co se tedy používá za ekologický materiál? Plast?

Ten je sice korektní, ale v městském mobiliáři se s ním špatně pracuje, jen některé druhy jsou vyhovující. Používáme ale materiál z drcených rýžových slupek, které by se jinak vyhazovaly, spojených se solí a minerálními oleji. Má vysokou odolnost a na první pohled vypadá velmi dobře. Pravda, je samozřejmě dražší.

HN: Na čem novém právě teď pracujete?

V podzimní kolekci chceme přijít s výrobky, které budou využívat fotovoltaické články, a tedy sluneční záření. Konkrétně to budou lavičky a podobné další vychytávky.

HN: Jsme na venkově v malé vesnici, je vám lépe tady, nebo jste duší městský člověk?

Vyrostl jsem ve městě a jestli něco rozhodně jsem, tak kavárenský povaleč. To je to nejkrásnější, co může být. Vysedávám v kavárnách moc rád. Jsem schopen ráno odtud z Bílovic dojet do Prahy, sednout si tam do kavárny, vyřídit si v ní pár schůzek, pracovat a večer se zase otočit a jet zpátky sem. Ale venkov není o nic víc ani o nic méně než město. Občas vidím nějakou bukolickou vesničku, když někde projíždím, upravenou náves a hospodu na ní a úplně jim závidím, ale vydržel bych tam asi jen týden. Musím mít tu vyváženost města a venkova.

HN: Kdybyste nebyl designérem městského mobiliáře, čím byste byl?

Odpočívám u starých aut. To je vůbec designový fenomén. Obdivuji je, protože je to velmi složitý komplexní stroj, který slouží laikům.

A čemu bych se věnoval? Možná designu tramvají. To je jedna z nejdůležitějších věcí pro město, hraje stejnou roli jako architektura. Projdete městem a nemůžete před tramvajemi uhnout očima, to nejde. Takže je vnímáte od rána do večera. Velmi to ovlivňuje vnímání veřejného prostoru a vadí mi, že tomu nikdo nevěnuje pozornost. Alespoň graficky
minimálně.

HN: To bych neřekla, třeba Lisabon má na historických tramvajích vybudovanou polovinu pověsti a i tak malé město, jakým je Marseille, má hned celé dvě tramvajové linky s designově nádhernými vozy…

To je pravda, zvlášť ve Francii pozoruji posledních deset let renesanci tramvají. Každé větší město už tu má svou linku, úplně novou. Kdysi tramvaje vymýtili a teď je s velkým nadšením vrací zpět a staví si na tom image města.

U nás to tak ovšem není. Přitom je to strašně důležitá věc. I autobusy. Podívejte se, kolik u nás jezdí hnusných autobusů, ale fakt hnusných. I tramvají.

Dopravní podniky by měly dbát na to, jak ty vozy budou vypadat, a nejen kolik to bude stát. Protože když nakoupíte hnusné tramvaje, tak ty stroje mají velmi dlouhou životnost a máte jistotu, že se na ně dvacet třicet let budete muset denně dívat.

Vím, není to jednoduché, navrhnout podobu tramvají tak, aby s městem ladily. Je to super úkol a pořádná výzva. Ale jde to a vadí mi, že se na to u nás úplně kašle.