Byznys s vínem má problém. Jmenuje se technologie. Ty výrobu kvalitního vína výrazně usnadnily a zrychlily. Není v tom žádná "chemie", tedy v tom smyslu, na který jsou konzumenti hákliví. Vyrábí se tradičním způsobem, jen s tím rozdílem, že probíhající procesy mají vinaři lépe pod kontrolou.

Většina čtenářů, kteří jsou zároveň milovníky vína, teď asi vehementně vrtí hlavou. Co je to za hloupost, panebože? Už samotná slova jako "výroba" nebo "technologie" znějí ve spojení s vínem skoro svatokrádežně. Víno se přece rodí, případně vzniká a zraje, potom dospívá a roste do krásy. Hrají v tom roli sluneční paprsky, láska a vášeň, pot a slzy, samozřejmě zkušenost a tvrdá práce. Nic z toho nejde jednoduše "vyplnit" do žádného vědeckého vzorce. Nebo ano?

Ehm… Odpověď zní, že samozřejmě ano. A protože se dostáváme na tenký led, je dobré si ujasnit pojmy. Co nazýváme dobrým vínem? Je-li kritérium pouze a nic jiného než chuť, odpověď platí.

Slepé degustace, vedené často těmi největšími světovými experty na víno, opakovaně ukázaly, že mezi víny vyráběnými velkými producenty a těmi od malých vinařů nemusí být velký rozdíl. Matematicky řečeno, že od určité ceny není prokazatelná korelace mezi cenou a chutí. A za relativně málo peněz lze například i v supermarketu koupit víno, které bude chutnat stejně jako mnohonásobně dražší víno od vinaře.

A to nic není v porovnání s produkcí vína v Číně. Tam se s tím nemazlí, jak je lokálním zvykem, a slavná drahá vína rovnou falšují. Se vším všudy, včetně lahví a vinět. Uvádí se, že v segmentu drahých vín nad 100 dolarů za lahev, která se prodávají v Číně a Hongkongu, je podle některých odhadů víc než 50 procent vín falešných.

Dá se to poznat, byť opět nikoliv podle chuti, ale například s použitím chemických analýz a dalších vědeckých metod. Jinými slovy to poznají přístroje, nikoliv lidé. Ale pro lidi se přece víno dělá, nebo ne? Jeden známý americký expert na víno před několika měsíci oslovil své kolegy se zajímavou otázkou, nebo chcete-li myšlenkovým experimentem. Kdyby existovala možnost vyrobit víno, které bude chutnat zcela stejně jako některé z nejdražších, nejcennějších vín světa, souhlasili by? A pili by ho?

Odpověď všech byla prakticky unisono: "Ne!" Nikdo nechce pít náhražky. Jenže… dává to opravdu smysl? Jestliže chuť i další kvality budou přesně identické, není možnost ochutnat raritní víno naopak pozitivní? Není to šance, jak výjimečný zážitek, dnes dostupný jen těm nejbohatším, nabídnout více lidem? Zjevně nikoliv.

Výjimečnost a nedostupnost jsou právě oněmi kvalitami, které dotyčné víno činí tak drahým. Ve skutečnosti to není jeho chuť, ale pocit, že děláme něco, co je vyhrazené jen pár vyvoleným. A pak samozřejmě ta astronomická cena. Jak ostatně sommeliéři vědí, ta nejdražší, dlouhou dobu archivovaná vína často ani moc dobře − v tom běžně vnímaném smyslu slova − nechutnají.

Obecně vzato činí technologie produkci čehokoliv snazší, rychlejší a levnější. Ale co s tím u produktu, kde je cena důležitou součástí prožitku, čím vyšší, tím lepší? Uvěříme vinařům, kteří k vínu budou přibalovat "příběh" a "emoce" a nechají si za to zaplatit? Anebo těm, kteří víno se stejnými kvalitami nabídnou ve velkém a levně? To je ve zkratce onen problém byznysu s vínem.

A je to zároveň hezká metafora světa, ve kterém se s pomocí technologií, vědy a pokroku ženeme za dokonalostí. V různých oborech a mnoha podobách. Ale je to cesta nekonečná, protože čím víc se k dokonalosti blížíme, tím víc zároveň ubývá na její výjimečnosti a atraktivitě. Technologie nás ženou k cíli, kterého stejně nikdy nedosáhneme.

Související