Za první republiky se údaje o stávkách publikovaly i ve statistické ročence. Dnes statistický úřad nic podobného neeviduje, velké téma nejsou stávky ani pro ministerstvo práce. I to ukazuje, že organizované zastavení práce kvůli vyjednání lepších podmínek je u nás výjimečná událost. Vlastně pro celou popřevratovou éru je typické, že se stávkami se nakládá velmi opatrně v soukromém sektoru, o dost častější je ale zaměstnanecký nátlak v oborech, ve kterých podmínky přímo ovlivňuje stát. Logicky. Že jsou politici náchylnější tlaku odborů podlehnout, je známá věc minimálně od pamětihodné kapitulace Václava Klause před železničními odbory v 90. letech. Lekci si jistě pamatují i vyjednavači usilující o vyšší platy pro řidiče autobusů.

Že by stávka paralyzovala důležitý výrobní podnik či celé odvětví, to se v Česku nestává. Odboráři sice čas od času vedou radikální řeči, ale při vlastním vyjednávání se většinou chovají konstruktivně, takže k dohodě dojde nejpozději ve fázi stávkové pohotovosti. Což je pro industriální národ dobrá vizitka a do jisté míry i konkurenční výhoda. Těžko se ale divit odborům, že po letech pomalého růstu platů zdůvodňovaného tu slabou poptávkou, jindy třeba jednáním o prodeji podniku, nechtějí ustupovat. Třeba v mladoboleslavské Škodovce dobře vědí, že pracují v automobilce ziskovější než mateřský VW, a dokonce i než Audi. Výrobní pásy s Octaviemi se ale ani letos na dlouho nezastaví, dočkáme se spíš titulků typu Stávka nebude, automobilka přidá XY procent.

Zbývá vám ještě 40 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se