Na konci ledna bude Poslanecká sněmovna rozhodovat o novele zákona o léčivech, kterou jí v prosinci vrátil Senát. Novela měla řešit jednu z vládních priorit v oblasti zdravotnictví - zavést opatření proti vývozu léčiv určených pro český trh do zahraničí. Zároveň však novela přináší celou řadu ustanovení adaptujících evropské nařízení ke klinickým hodnocením.

Během projednávání v parlamentu byla vznesena celá řada pozměňovacích návrhů, často i protichůdných. Jeden z nejkontroverznějších, přijatý do sněmovní verze, zaváděl striktní povinnost pro výrobce dodávat léky distributorům v rozsahu jejich tržních podílů a povinné dodávky do lékáren. Senát tuto část novely navrhuje zrušit a vrátil novelu sněmovně zpět s vlastními úpravami.

Lékárenská a farmaceutická lobby situaci vyhranila natolik, že nyní je možné od sněmovny očekávat cokoliv. Od schválení senátní verze, přehlasování Senátu a trvání si na své sněmovní verzi, až po nenalezení shody na žádné z verzí, a tedy vrácení tisku zpět k přepracování vládě.

Z pohledu ryze právního a technického je zřejmé, že nejpřijatelnější je schválení senátní verze novely zákona. Původní sněmovní verze by totiž byla nejen technicky neaplikovatelná, ale navíc v rozporu se soutěžním právem, jak naznačuje stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Paradoxem sněmovní verze je navíc fakt, že místo opatření omezujícího vývoz levných českých léčiv bylo pozměňovacím návrhem do textu zákona doplněno výrazně proexportní opatření.

Léčiva nejsou běžným zbožím, jejich nákup není rozhodnutím každého jednotlivce, ale v drtivé většině se tak děje na základě rozhodnutí lékaře, a je usměrňován dalšími pravidly. Trh s léčivy není plošný a rovnoměrný, není ani zcela volný, ale podléhá regulacím, které mají primárně zajistit bezpečnost pacientů a dostupnost léčiv. Zavedením povinných dodávek léčiv kterémukoliv dalšímu distributorovi by jednak vzrostlo riziko jejich vývozu, a navíc by to navýšilo jejich konečnou cenu.

Mezi nejvíce vyvážené patří drahé léky, které by měly být používány na několika málo specializovaných pracovištích. Zakazovat současný stav, kdy jejich dodávky zajišťuje jeden výhradní distributor, a uzákonit, aby tyto speciální léky musely být dodávány do jakékoliv lékárny v České republice, která o to požádá, se tak jeví jako velice riskantní krok s negativním dopadem na dostupnost péče pro pacienty se závažnými onemocněními. Fragmentace již dnes omezených zásob do rukou desítek či stovek distributorů a lékáren místo několika málo specializovaných center rozhodně není tou správnou cestou k zajištění zdravotní péče.

Původní sněmovní verze skýtá celou řadu dalších problémů. I když senátní návrh rozhodně není ideálním řešením a je zřejmé, že i pravidla dodávek léků do lékáren by si zasloužila aktualizaci v návaznosti na měnící se podmínky trhu, přijetí původní sněmovní úpravy by napáchalo více škody než užitku. Pokud však zákon nebude přijat vůbec, vzhledem k blížícím se volbám dojde k dalšímu dvouletému zpoždění novelizace. Ta je přitom tolik potřebná nejen z důvodu nutnosti bránit rostoucímu trendu vývozu nedostatkových léčiv z Česka, ale také z důvodu nutné adaptace evropské legislativy týkající se klinických hodnocení. Riskujeme tedy nejen dostupnost léčiv v České republice, ale také ztrátu miliardového byznysu klinických studií, nebude-li naše legislativa kompatibilní s evropským právem.