Uruguayský barytonista s doutnavým hlasem Erwin Schrott si dá krátkou pauzu od opery. Muž, jenž v Mnichově minulý týden zpíval Donizettiho Nápoj lásky a příští týden se v Budapešti ujme Dona Giovanniho, toto pondělí vystoupí v pražském Obecním domě se svým oblíbeným programem zvaným Rojotango. Dopředu těžko tušit, jaký bude. A přesně tak to Schrott zamýšlí.

Lidové rytmy žánru tango se zdají být na hony vzdálené Mozartovým áriím. Schrott to tak jednoznačně nevnímá – k hudbě přistupuje s vlastní zkušeností.

„Když jsem vyrůstal, rodiče poslouchali tango, zpívali tango a tančili tango každým dnem,“ popisuje v rozhovoru pro HN. „Ve stejném domě, jen v jiné místnosti, jsme pak poslouchali Vivaldiho, Schumanna, Schuberta či Mozarta,“ dodává.

Jestli má někdo tango přivést do slovutných koncertních síní, proč by to nemohl být právě Schrott? Vždyť tango se jako žánr prvně objevilo na urugaysko-argentinských hranicích. A právě urugayské město Montevideo, kde se Schrott roku 1972 narodil, bylo jedním z jeho ohnisek.

Pěvec tak má k žánru pochopitelný vztah. „Nejde o to, že tango mohu zpívat, ale že mi na něm záleží. Pokud máte vztah k tradici, zjistíte, že je tango ještě větší a ještě krásnější,“ popisuje svůj vztah k této hudbě.

Schrott je jedním z nejcharismatičtějších operních pěvců současnosti. K zájmu o něj přispívá zájem o jeho partnerku, divu Annu Netrebkovou, ale také Schrottův sex appeal a vizáž filmové hvězdy.

Technicky vzato není světově nejlepším basbarytonistou, ve svém projevu ale zužitkovává jistou latinskoamerickou vášeň, která se pro podobné crossoverové projekty zvlášť hodí.

Pro návrat k tangu, hudbě svého dětství, se Schrott rozhodl před šesti lety. O radu tehdy požádal Pabla Zieglera, skladatele a dlouholetého klavíristu Astora Piazzolly, jenž tento žánr ve 20. století zmodernizoval.

Ziegler pěvci pomohl vybrat moderní i klasické tangové písně, k nimž doplnil brazilské bossa novy a latinskoamerické lidové písně. Také pěvci sestavil kapelu s bandoneonem a nakonec připravil i aranžmá pro nahrávku Rojotango, která vyšla roku 2011 na značce Sony.

Ohlas kritiků byl smíšený, deska však měla odezvu u posluchačů a nakonec pěvci získala cenu Echo Klassik. Od té doby Schrott na své tangové večery mívá vyprodáno.

Jestli ho něco zvlášť těší, pak prý to, když může tango přivézt do jinak nedobytných bašt klasické hudby, například do Vídeňské státní opery nebo na Salcburský festival. Ten musel kvůli enormnímu zájmu o Schrottův recitál dokonce přidat druhé vystoupení.

„V tradičních koncertních sálech lidem nabízíme něco, na co by třeba jinak vůbec nešli,“ míní pěvec. „Mohou si tu hudbu zamilovat, nebo ji také nenávidět. Ale spousta z nich ji uslyší vůbec poprvé.“

K tangu prý Schrott po pěvecké stránce přistupuje stejně jako k opeře. „Někdo by mohl namítnut, že zpívat tango je asi jednodušší, a měl by pravdu,“ říká. „Ale abyste zpívali tango opravdově a přesvědčivě, musíte vyvinout stejné úsilí jako při árii od Mozarta,“ tvrdí.

Recitál

Erwin Schrott

5. prosince, 19.30 hodin

Smetanova síň Obecního domu, Praha

Schrotta na koncertech většinou doprovází ansámbl šesti až devíti hudebníků s bandoneony. Repertoár většinou odpovídá pestrosti nahrávky Rojotango – to znamená, že kromě tanga se v něm objevují třeba bossa novy. Kromě toho si Schrott na pódium rád zve předem neohlášené hosty. Hlavně aby se prý neopakoval.

„Nerad bych dělal pořád totéž dokola,“ říká. „Podstatou večera je vždy diváky překvapit. I ty, co už na některém mém recitálu byli,“ dodává.

Ti, co Schrotta sledují dlouhodobě, si něco z toho mohou představit. Schrott ze sebe v minulosti na pódiu strhával šaty, hrál na klavír a dokonce i tančil. Nebude náhodou tančit také v pondělí v Praze? „Záleží, jestli najdu partnerku,“ dodává se smíchem.