Po finanční a ekonomické krizi, jež je považována za selhání neregulovaných trhů, se začíná stále více hovořit o státním kapitalismu. V něm stát vystupuje jako většinový nebo menšinový vlastník či poskytuje různé výhody domácím firmám, aby je podpořil. Přitom cíle jsou primárně politické.

Do kategorie těchto zemí patří státy BRICS (tedy Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika), Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Alžírsko, Mexiko, Nigérie a další. Žije v nich prakticky polovina obyvatel planety a mnohé jsou významnými světovými hráči: v roce 2015 již země BRICS předstihly v ukazateli HDP v paritě kupní síly země G6, tedy Francii, Německo, Itálii, Japonsko, Velkou Británii a Spojené státy. Samotná Čína v roce 2014 v daném ukazateli překonala USA.

Státní kapitalismus se prosazuje různými nástroji: vlastnictvím ropných a plynárenských společností (Petrobras, Gazprom, Sinopec, Sinochem) či dalších podniků (Emirates, Sberbank, China Mobile) nebo zahraniční expanzí (surovinový nacionalismus). Vlády záměrně podporují vznik tzv. národních šampionů, tedy silných domácích firem, které by byly schopny konkurovat již ve světě zavedeným nadnárodním společnostem. V žebříčku časopisu Forbes největších společností světa se například v roce 2016 na 1., 2., 3. a 6. místě umístily čínské státní banky.

Dalším atributem je existence suverénních fondů, které vlastní státy a které tvoří finanční aktiva v zahraniční měně. Koncem roku 2015 v nich bylo soustředěno 7,256 bilionu dolarů. Investice těchto fondů jsou předmětem ostražitosti vyspělých ekonomik. Zamýšlený, avšak nakonec neuskutečněný vstup firmy vlastněné vládou Dubaje do společnosti P&O, která provozovala i přístavy jako New York, New Jersey nebo Philadelphia, byl v USA chápán jako ohrožení jejich národní bezpečnosti. Suverénní fondy se však také účastnily sanace bank v průběhu finanční a ekonomické krize. Tehdy například suverénní fond China Investment Corporation získal ve firmě Morgan Stanley podíl ve výši 9,9 procenta.

Země se státním kapitalismem rovněž provádějí průmyslovou politiku. Používají opatření k podpoře technologického transferu, vládou řízené fúze a akvizice, selektivní podporu rozvoje vybraných odvětví, obchodní nástroje, preferenční přístup k úvěrům či strategické využití zahraničních investic. Navíc státy podporují projekty s dlouhou dobou návratnosti, budují sociálně-ekonomickou infrastrukturu či podporují vstup domácích výrobců do globálních hodnotových řetězců.

V souvislosti s globalizací se tak už nevyskytují pouze názory, že role státu v ní klesá vzhledem k všeobecnému pohybu výsledků výroby a výrobních faktorů. Státní kapitalismus je příkladem, že tomu může být i naopak. Je relativně úspěšný v extenzivní fázi rozvoje, kdy je třeba zkoncentrovat zdroje. Nese i problémy jako dobývání renty zájmovými skupinami, korupci a klientelismus, jež s angažmá státu souvisejí. Na vyšším stupni sociálně-ekonomického rozvoje společnosti, jakmile je zapotřebí přejít k růstu intenzivnímu a podpořit kreativitu, je však třeba přenechat roli trhu, který je efektivnější než řízení politických elit.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru