Velšský basbarytonista Bryn Terfel není jen operní hvězdou. Přestože na nejvýznamnějších scénách zpíval ty nejnáročnější operní role, věnoval se také broadwayským muzikálům, natáčel písně ze svého rodného kraje nebo účinkoval v dobrovolnickém mormonském sboru. Od všeho trochu Terfel nabídne na dnešním recitálu v pražském Obecním domě.
"Bude to vzpomínkový koncert," říká pěvec pro HN a z programu zdůrazňuje úvodní árie z Rossiniho a Pucciniho oper, wagnerovské monology, Te Deum zpívané sborem a postavou Scarpii z Pucciniho Tosky nebo poslední árii, kterou se před smrtí loučí Boris Godunov v Musorgského opeře. Godunova letos Terfel zpíval v londýnské Covent Garden.
Spousta operních pěvců se žánrovým crossoverům věnuje příležitostně. Terfel ovšem stále. V newyorské Metropolitní opeře zpívá Wotana ve Wagnerově Prstenu Nibelungově, jenž se svého času přenášel také do českých kin, a zároveň se stejným zápalem natočí album vánočních koled.
Přisuzuje to svému zázemí. "Míchám žánry od chvíle, kdy jsem začal zpívat," říká a popisuje, jak ve Walesu každý víkend probíhaly amatérské pěvecké soutěže, jejichž účastníci museli umět vše od lidovek přes muzikálové písně až po operní árie. "Naučilo mě to v hudbě nerozlišovat," dodává.
Terfelovi hodně záleží na duchovní stránce hudby. Jedenapadesátiletý pěvec vyrůstal na farmě v severním Walesu, kde se v neděli všichni potkávali v kostele. Začal zpívat v tamním sboru a sám to vnímá tak, že vlastně nikdy nepřestal.
"Minulý měsíc jsem zpíval novou kantátu, kterou velšský skladatel Karl Jenkins napsal u příležitosti 50. výročí tragédie v Aberfanu, kde zemřelo 144 lidí," popisuje Terfel v narážce na sesuv půdy, k němuž došlo v říjnu 1966. Zemina tehdy zavalila základní školu, farmářské budovy i domy. "Byl to jeden z mých nejhlubších pěveckých zážitků. Vůbec jsem nevěděl, jestli otevřu ústa. Ale rozhodně to byl zážitek duchovní," dodává.
Terfelův zájem o duchovní stránku hudby vysvětluje, proč pěvec před třinácti roky přijal pozvání Mormonského chrámového sboru a vystoupil s ním na vánočních koncertech v americkém Salt Lake City, odkud sbor pochází. Začala tím spolupráce, jež pokračovala uvedením Mendelssohnova oratoria Eliáš i Händelova Mesiáše a prozatím vyvrcholila společnou nahrávkou Homeward Bound.
"Zakladatelé tohoto sboru byli Velšané a dodnes tam zpívá spousta lidí z Walesu. To mi na tváři vyluzuje úsměv. A když se při zpěvu usmíváte, dochází k něčemu magickému," dodává.
Také v Praze dnes Terfela doprovodí sbor. Jen nepůjde o mormony, nýbrž Pražský filharmonický sbor a přidá se k němu ve Verdim, Puccinim, Musorgském či Donizettim. Protože s pražským sborem dosud nepracoval, Terfel si jen představuje, jak velkolepě může znít. "Jestli budeme všichni ve formě, s Te Deum zvedneme lidi ze sedaček," libuje si dopředu.
Když byl Terfel v Praze před pěti lety naposledy, v jednu chvíli sešel z pódia a zpíval přímo mezi diváky. "To bylo zcela spontánní," vzpomíná dnes a přisuzuje to tehdejší roli Dona Giovanniho, která v něm prý probouzela svůdníka. Dnes už Giovanniho nezpívá − ale překvapovat chce dál.
