Až na třetí pokus se britskému zpěváku Rodu Stewartovi podaří vystoupit v Česku. Poprvé zhruba před patnácti lety byla zrušena evropská část jeho turné, podruhé nepřijel ze zdravotních důvodů.

Teprve v pondělí se pražská O2 arena dočká koncertu jednoho z nejuniverzálnějších zpěváků světové scény. Za padesát let kariéry obsáhl Stewart neuvěřitelně široký repertoár − od fantasticky provedených swingových standardů přes neopakovatelné verze písní Boba Dylana a britský folk až k černému soulu a tvrdému rocku.

Stewart pocházel ze stejného hudebního prostředí jako Rolling Stones. Na začátku 60. let se neúspěšný skotský fotbalista pokusil uspět na londýnské bluesové scéně. Jeho vzestup ale nebyl prudký. Hrál se skupinou Streampocket, v níž se dělil o mikrofon se zpěvačkou Julií Driscollovou, a díky neobvykle chraplavému až řezavému hlasu byl žádaným studiovým vokalistou.

Poprvé ve velkém na sebe Stewart upozornil v roce 1968 jako zpěvák bluesrockové Jeff Beck Group. Těžkotonážní, hutně se valící kapela s vynikající Beckovou kytarou a Stewartovým hrdlorvoucím zpěvem tvoří jeden z kořenů heavy metalu. Jejich první společné album Truth patří k pokladům světového rocku a mnozí zpěváci střední generace, včetně Axla Rose, se netají tím, že se podle něj učili zpívat.

Po rozchodu s komplikovaným Beckem dokázal Stewart vést dvě odlišné hudební kariéry najednou. Se zbytkem skupiny Small Faces, která patřila k britským idolům 60. let, založil soubor Faces, jenž pokračoval v řízné hardrockové linii. S Faces vydal Stewart pět teprve dnes doceňovaných alb.

Zpěvák zároveň měl superúspěšnou sólovou dráhu. Podařilo se mu vytvořit poprockový "sexy styl", v němž se s elegancí a vybroušeným vkusem mísily prvky rocku, folku, keltského popu, soulu a rhythm-and-blues. V letech 1969 až 1976 vydal sedm kvalitou vyrovnaných alb. Jeho hlas se stal jedním ze symbolů 70. let a pochodovou melodii Maggie May nebo ploužák Sailing zná dodnes skoro každý posluchač rádia na celé planetě.

Muže překvapovaly Stewartovy desky originálními interpretacemi písní Boba Dylana, zatímco ženská část publika obdivovala mužně zpívané sladké melodie.

Konec 70. a celá 80. léta už tak vydařeným obdobím nebyly. Jeden z jeho životopisců napsal, že Stewart tehdy "žil s modelkami a příležitostně jim dělal děti, takže na pořádné desky mu nezbyl čas". Alba z té doby jsou postavena na principu "jeden hit a zbytek vycpávka". Vždycky byly perfektně odzpívané, ale chyběla jim jiskra a vášeň předchozích desek.

Nebyla to úplně Stewartova vina, protože pro interpreta jeho formátu se těžko hledaly odpovídající skladby. Ale i tak přinesl něco zajímavého. V roce 1978 natočil vlastní píseň Do Ya Think I'm Sexy?, jež je spolu se skladbou Miss You od Rolling Stones považována za první pokus spojit rockovou hudbu s diskem.

Oč byly horší nahrávky z 80. let, o to lepší byl Stewartův comeback v roce 1991. Album Vagabond Heart bylo jedním z prvních svého druhu, na nichž si umělec skladbu od skladby objednával různé producenty podle toho, co chtěl z písně vytěžit. A vydoloval pět velkých hitů.

První z nich, dodnes oblíbený Rhythm Of My Heart, napsal skladatel českého původu John Capek. Stewart navíc dokázal, že Dylan není jeho jediným oblíbeným písničkářem. Stal se i respektovaným interpretem písní Toma Waitse.

Po vzestupu přišlo několik slabších desek a v roce 2000 úspěšně překonaná rakovina hlasivek, která trochu změnila zpěvákův hlas. Stewart přestoupil ke gramofonové značce J Records a nechal si jejím majitelem Clivem Davisem poradit, co dál.

Davis se doslechl, že Stewart miluje standardy a evergreeny 30. až 50. let, a nabídl mu, aby je natočil. Výsledek předčil všechna očekávání. O moderní, s vybraným vkusem zpívané skladby, které zná každý Američan, byl obrovský zájem a Stewart nakonec musel vyplnit díru na trhu pěti díly série The Great American Songbook.

Jednasedmdesátiletý rocker sesbíral za svou kariéru řadu ocenění. To poslední přišlo letos při oslavě narozenin královny Alžběty II. Do Prahy už přijede sir Rod Stewart.