Díváme se snad do tváří z dávných ikon? Jejich pohled může znamenat úplně všechno, ale především prožité trápení. Právě takoví jsou bezdomovci na fotografiích Jindřicha Štreita, "uzavřeni" v nové knižní publikaci nazvané Kde domov můj.
Opravdu uzavřeni? Jelikož titul vydalo artové nakladatelství Wo-men, nelze čekat nic obvyklého. Jindřich Štreit tedy ke svým sedmdesátinám nedostal klasickou knihu svázanou ve hřbetě, ale soubor volně ložených listů směstnaných v krabici z tvrdého papíru, to vše ladně převázané motouzem.
Nakladatelka Barbora Baronová hovoří o posunu klasické fotografické knihy k interaktivnímu objektu. "Knihu-objekt vypouštíme paralelně do dvou světů, k lidem, kteří bydlí, i k těm, kteří domov tak úplně nemají," doufá.
Krabice tedy nemusí zůstat v knihovně a jednotlivé listy mohou skutečně nahradit obrázky na stěnách, ale věřit, že právě tohle udělají lidé bez domova, je snad až příliš ambiciózní sen. Jak ostatně dokládají i některé Štreitovy snímky, jako výzdoba v příbytcích bezdomovců se objevují spíš "reálie" virtuálního světa celebrit. Svůj pozlátkový sen sní i lidé z brlohů a maringotek.
Štreit ve své krabičce nerekapituluje životní tvorbu, ale představuje vlastní aktuální cestu, případně jednu z cest.
Ta Štreita, doufejme, nevede do bezdomoví (ačkoliv na úvodním listě píše: "Bezdomovci mi nabízejí, že mohu bydlet s nimi. Co si přát víc? Díky nim vím, že sám na ulici nikdy nezůstanu."), ale pouze za bezdomovci. Můžeme se jen domýšlet, jak nesnadná taková pouť musela být.
Fotograf Jindřich Štreit chodil čtyři roky mezi bezdomovce, aby četl z jejich vrásek a jizev
Štreit jistě během těch čtyř let, kdy na námětu pracoval, nepřišel na místo, aby jen zmáčkl spoušť, poděkoval a zmizel. Je zjevné, kolik práce, lépe řečeno kolik lidskosti každému focení předcházelo.
Vousáč si cosi kuchtí za továrním areálem. Muž leží na zemi a škádlí psíka. Žena se objímá s druhem, ale dívá se jinam.
Skrytý svět bezdomovců jsme zvyklí odsuzovat či jeho obyvatele litovat. Štreit nedělá ani jedno, on zaznamenává. Tváře a gesta jsou objektivem zastaveny ve vypjatých emocích, často jen v portrétu, v nejistém zapózování. Lidé bez bydliště nejsou zvyklí se před fotoaparátem pitvořit a prázdně se usmívat. Štreitovy portréty mohou tím snáze přečíst, co je zapsáno v jejich vráskách a jizvách.
Kromě lidí vidíme občas nějaké zvíře, hudební nástroj, hýčkaný, dost možná jediný pěkný kus oblečení… Lžíci, deku, nepořádek v lese, zahrádku bezdomovců − příznak teritoriálního chování, kterým člověk vyznačuje svoji državu, podobně jako to většinová společnost dělá na katastru nemovitostí.
Štreitovy snímky jsou tentokrát často barevné, vždy ovšem s tlumenou barevností a hrubým zrnem. Někteří lidé se na fotografiích modlí, jiní bojují s chladem, smějí se divokým smíchem, jedí.
Východní mudrci radí: "Dělejte všechno naplno, jako by to měl být váš poslední den." Bezdomovci takové ponaučení nepotřebují, dobře vědí, jak je život na ulici nebezpečný a že zítřek nemusí ani přijít. Všechno je tu opravdové, na nic, co by bylo navíc, nezbývá místo.
Fotograf Jindřich Štreit chodil čtyři roky mezi bezdomovce, aby četl z jejich vrásek a jizev
