Zapomeňme pro tuto chvíli všechna klišé a falešné fanfáry zvoucí na koncert Paula Frederika Simona, pětasedmdesátiletého amerického skladatele a zpěváka, který dnes vystoupí v pražské O2 areně.
Zkusme to jinak: jakýmsi mottem Simonovy tvorby a snad i života může být verš z dávné písně The Only Living Boy in New York: "Napůl jsme pořád jinde, ale kde, to nevíme." Pánbůh tohoto písničkáře obdařil důvěryhodností, nejspíš nejpostrádanější vlastností všech dalších novodobých "Simonů".
Zadruhé: moc jsem želel jeho rozvodu se zpěvákem a někdejším partnerem z dua Artem Garfunkelem, i když jen do první Simonovy "opuštěné" desky z roku 1972. Všechna jeho další alba byla autorsky výjimečná a žánrově pestrá, ať už si střihl reggae, ska nebo žánr, jemuž se tehdy říkalo afropop.
Bylo to zkraje října, hádám popaměti. V jakési obci poblíž Rakovníka na kasárenské cimře pro politické školení mužstva probíhal zcela nerušený přenos západoněmecké televizní stanice ARD. Do puchu odložených kanad a zvětralých ešusů náhle zazněla má milovaná píseň Mrs. Robinson a vzápětí celý koncert pro obří dav v newyorském Central Parku, kde se v září 1981 Garfunkel se Simonem po tolika letech opět sešli na pódiu.
Připadal jsem si při vší té absurdnosti jako v kostelní lavici s breviářem, jen místo Písma svatého jsem si zpíval ze Simonova zpěvníku a slzy mi tekly proudem. Dalších zhruba sedm set dnů tamtéž bylo náhle snesitelnějších.
Potřetí: první svobodné volby v Československu, červen 1990. Na Staroměstském náměstí má vystoupit mimo jiné Paul Simon. Ochomýtám se v zákulisí, zda bych neulovil pár slov. Ani ťuk. Z následné večeře s Edie Brickellovou, zpěvačkou a tehdejší Simonovou partnerkou, mě zdvořile vyprovodili. Lačnému novináři tak nezbylo než poprosit o pár dojmů z toho setkání Olgu Havlovou.
Měla radost a byla hbitá. Hned první větou jsem si nebyl jist: "Je to mrňous," napsala první dáma. Pak pokračovala, leč každý popis toho či onoho chodu z menu byl zábavnější a výstižnější než její dojem z Paula Simona. "Mrňous…" Netuším, jak moc jí to korigoval čerstvě zvolený prezident Václav. Řekl bych, že vůbec.
Počtvrté: Začátkem tisíciletí jsem si usmyslil na jeden zátah přeškrtnout Spojené státy od východu na západ. V New Yorku, výchozím místě, sněhová bouře pokrývala ještě doutnající trosky Světového obchodního centra a mně se v tom sněhu a dešti nedařilo najít dočasný domov.
Jel jsem na Manhattan a při loudání čtvrtí Greenwich Village v promoklých botách jsem hořce dumal, jak tato místa Paulu Simonovi mohla tak silně vejít pod kůži. Já cítil jen zimu a mráz.
A když jsem si následující den odbyl povinnou návštěvu udílení cen Grammy, tu mi hlavou se všemi slokami prolétla Simonova písnička America − jak se vydal na cestu, "on the road", objevovat těch bezmála pět tisíc mil.
Ve vlaku, jehož dveře byly utěsněny ledovým příkrovem, jsem si broukal nejdřív o dálnici New Jersey Turnpike, těsně před setměním se mi vybavilo "Michigan se mi teď zdá jako sen".
A když na nádraží v Chicagu nefungovalo topení, mně drkotaly zuby o Millerův ležák a do vlaku si přisedla míšenka se smolnýma očima, už zcela tiše jsem si − notně psychicky zdevastovaný − v duchu notoval se Simonem: "Kathy, jsem ztracenej, řekl jsem, byť jsem věděl, že spí."
Nad dalším ránem s prvními potůčky řeky Rio Pecos, mizícím sněhem, pod nímž se zelenaly první stébla prérie, se mi pak v hlavě vynořil refrén téhle písně, jak "všichni jedeme objevovat Ameriku". Na rozdíl od Paula Simona jsem měl cigaret ještě dost.
Popáté: Ať už dnes Paul Simon bude v Praze zpívat cokoli, některé skladby lze uhádnout. Vsadil bych na hybnou, trochu smutnou, trochu humornou skočnou o "padesáti způsobech, jak opustit svou lásku".
Asi se nezmýlím v tom, že připomene album Graceland z roku 1986, jež spojovalo africké i presleyovské rytmy a nápěvy. Ruku do ohně bych dal za píseň Me and Julio Down by the Schoolyard a také za Paní Robinsonovou, tedy ústřední píseň z filmu Absolvent s tehdy debutujícím Dustinem Hoffmanem − za ni Paul Simon obdržel první z pozdějších šestnácti cen Grammy.
Dnešní koncert může být poslední příležitostí, kdy bude možné Paula Simona slyšet naživo. Hudebník, který minulý čtvrtek oslavil pětasedmdesáté narozeniny, letos deníku New York Times řekl, že se blíží ke konci kariéry. Po současném turné chce Simon se svou třetí ženou, písničkářkou Edie Brickellovou, zhruba rok cestovat.
Copak asi vybere z fantastické sólové desky z roku 1975 nazvané Still Crazy After All These Years? Připravil ji s předními jazzovými hudebníky − bubeníkem Stevem Gaddem, saxofonistou Michaelem Breckerem − a uchvacujícími bohatými harmoniemi, svým důvěryhodně vyzrálým zpěvem, pestrou instrumentací a texty, které se okamžitě staly notoricky známými.
Těžko něco čekat z poněkud experimentálního alba Surprise, které Simon před deseti lety natočil se zvukovým čáryfukem, producentem Brianem Enem. Naopak skoro jistě nás Simon zavede na cestu k pochopení své zbrusu nové letošní desky Stranger To Stranger.
Pošesté: Paula Simona jsem viděl mnohokrát − na britském festivalu v Glastonbury, v Americe, v Německu. Pro mě už to byly koncerty bez příběhu, jen ta smutná, ale i radostně rytmická pohlazení zůstala. Ať už hrál z kterékoli éry své tvorby, vždy zpíval hit Bridge Over Troubled Water, a ačkoli chrámový tenor Arta Garfunkela musel oželet, svým na první poslech civilním hlasem skladbě dodával takovou sílu, že jsem jeho provedení měl možná radši než verzi s Garfunkelem.
Posedmé a naposledy: Svět ani já jsme se ještě nevzpamatovali z globální radosti i zadostiučinění, které snad všichni pocítili minulý čtvrtek při udělení Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi. A tak bych si při vší skromnosti dovolil připomenout švédským akademikům, že pro příští léta by do hledáčku mohli přidat Leonarda Cohena − a Paula Simona.
