Je 1. září a děti jdou do školy. Je to první generace, která zcela vyrůstá na počátku digitální revoluce, kdy lidé přivykají životu s digitální tabletkou přišitou k ruce. Než zestárnou, bude svět augmentovaný a veliká část lidstva bude mít digitální pomocníky do těla integrované doslova. Už dnes je pro mnohé z nás těžké přežít den bez chytrého digitálního bližního, natož bez počítače.

Digitální revoluce přitom mění naši společnost mnohem více než představy strašpytlů o islámsko-arabské invazi. A je to svět, kam vstupujeme dobrovolně a nadšeně. Z nějakého důvodu má také černá obrazovka displeje mnohem větší gravitaci, než by si zasloužila. Přitahuje nás, přitahuje naše děti a našich telefonů se chceme − v naší stále více bezdotykové společnosti − dotýkat čím dál tím více. Možná nás to jednoho dne vcucne úplně a stará dobrá realita zůstane pouští, kam se bude chodit jen pro občerstvení. Asi jako dnes občas zajdeme do lesa, ale už tam nikterak nežijeme.

Mimochodem filozofové, nejvýrazněji Jean Baudrillard, již dávno hovořili o reziduální, zbytkové realitě jako o "poušti reality" − desert of the real − což si možná někteří z nás vybaví při vzpomínce na film Matrix, jejž Baudrillard notně ovlivnil.

Reálný svět se stává jakýmsi doplňkem, život je čím dál tím víc "někde jinde". "Skutečnost není něco, co lze zkopírovat, zreprodukovat, ale něco, co již zkopírováno a reprodukováno bylo, realita je dnes hyper-realita," jak psal Baudrillard již v osmdesátých letech minulého století.

Youtubeři, nový fenomén života malých i mladých, mají mnohem větší sledovanost, a tudíž i vliv než konvenční články či pořady. Každé vyčištění zubů, hraní hry nebo ochutnávání či zkoušení komerčních výrobků má statisíce sledujících, miliony odběratelů. Svět nám starším zcela neznámý a v posledku nicneříkající.

Člověk má tendenci dětem to omezovat a bojovat proti oné nepochopitelné gravitaci, kterou digitální přístroje disponují − ale možná jen staromilsky chceme, aby si děti hrály tak jako kdysi my: na pískovišti. Mobilní telefony byly kdysi, ve svých počátcích, doménou bohatých, důležitých, nepostradatelných a rádoby vševědoucích byznysmenů. Dnes jsou hračkou dětí. Část našich politických i podnikatelských elit nás neustále přesvědčuje o tom, že potřebujeme manuálně zručnou pracovní sílu. Přitom veřejným tajemstvím je, že během několika let, možná desetiletí nahradí manuální práci inteligentní roboti.

Je to asi jako trénovat od osmi let budoucí taxikáře, když přitom v novinách denně čteme o autech, která budou jezdit bez řidiče. Ano, pár lidí bude řídit auta − ale asi tak, jako se dnes jezdí na koních. Pro potěšení, sport, nostalgii − ale i "na koně" se dnes jezdí v autě. Možná naše děti tuší něco, co netušíme my. Že orientovat se v digitálním světě je ta nejlepší sázka "na jistotu" − byť slovní spojení "sázka na jistotu" nesnáším moc dobře.

Děti prý občas vnímají věci citlivěji než zajetým životem otupělí a vševědoucí dospělí, kteří už se dívají na svět přivřenýma očima. Nicméně možná je na čase se zamyslet, zda fascinace digitálním světem nemá i své opodstatnění. Možná je učíme jezdit na koni v civilizaci, která už vymyslela motor.

Spíše tedy než proti hrám bojovat je na čase se zamyslet, zda nejsou hry, které by je zároveň mohly školit. Mám třeba důvodné podezření, že takový Minecraft mého syna přes léto naučil více anglických slovíček než školní rok. Proč s trochou péče od rodičů a učitelů neučit děti angličtinu s pomocí tohoto digitálního lega? Stejně na něm byly podstatnou část léta nalepeny.

Berte to jako malou obhajobu digitálních tendencí dětí. Možná je na čase přestat si hrát na školu tak, jak jsme byli zvyklí si na školu hrát my, podle her našich předků, které samotné nebavilo je hrát. Možná bychom měli hru začít brát jako školu − školu na svět, na který nejsme připraveni ani my. Celkem by mě zajímalo, co by na to řekl náš veliký učitel národů, kdyby žil v dnešní době, a ne před staletími.

Autor je makroekonomický stratég ČSOB