Olympiádu lze dnes již sotva spojovat výhradně s ideály olympionismu zdviženými koncem 19. století Francouzem de Coubertinem. Měly vycházet z univerzální všelidské filozofie bez ohledu na různá náboženství. Byly založeny na ideálu duchovní a morální vyváženosti, snaze po sebezdokonalování a fair play. Sportovní setkání měla rovněž symbolizovat světovou solidaritu a mír.

Po více než sto letech myšlenka sportem spojených národů pod pěti kruhy nadále funguje. Z olympijských her se stal nejen sportovní svátek celé planety, ale rovněž mediálně lákavá megashow spojená s podnikatelskými zájmy. Olympiády se profesionalizovaly − dnes již nejsou sportovci vylučováni na základě podezření z profesionalismu, ale kvůli podezření z dopingu.

Olympiáda byla dvakrát přerušena kvůli zatím historicky nejkrvavějším válkám a vůbec je mnohdy silně politizována, neboť ji nelze oprostit od reality mezinárodních vztahů. Viditelně se tak poprvé stalo v roce 1936, kdy se konala letní i zimní olympiáda v Německu. Propagandistický tón her byl zachycen i v dvojdílném opusu Olympia od Leni Riefenstahlové, přestože se králem olympiády stal vynikající americký atlet tmavé pleti Jesse Owens. Olympiáda v Mnichově v roce 1972 byla kvůli únosu a vraždě 11 izraelských sportovců málem předčasně ukončena. Během studené války se navíc olympijská myšlenka stala rukojmím velmocí. Kvůli invazi do Afghánistánu se hry v Moskvě v roce 1980 setkaly s významným mezinárodním bojkotem, o čtyři roky později na olympiádě v Los Angeles se odmítl účastnit sovětský blok. Politizace her je viditelná také po konci studené války (zejména v roce 2008 v Pekingu a v roce 2014 v Soči). Pořádání olympijských her se stalo součástí budování prestiže státu a signalizuje částečně i mocenské posuny.

Sportovní utkání tohoto významu jsou totiž považována za důležitou součást veřejné diplomacie. Olympionik je nejen soutěžící, ale je rovněž propagátorem a kulturním vyslancem své země. Účast na olympiádě, či dokonce její zvládnutá organizace napomáhají budování dobrého jména státu a podporují širší povědomí. Sport v této roli umožňuje snadnější komunikaci, pomáhá překonávat rozdíly, buduje důvěru a pomáhá usmiřování. V současnosti proto i v českém prostředí zevšedněl výraz sportovní diplomacie, který přestává být zřejmě omezován pouze na mezinárodní zasedání sportovních činitelů. Sportovní diplomacie dovoluje vládám flexibilitu v rámci diplomatických vztahů, a to v pozitivním (navazování a vylepšování vztahů) i negativním smyslu (nátlaková diplomacie, embargo a neúčast). Sportovní diplomacie je tak mnohými považována za součást "soft power" (měkké síly) státu. Sport navíc již není oblast stojící pod plnou kontrolou vlád, jako více autonomní může být důležitým fenoménem v "postmoderní informační době".

Sportovní (mega)akce mohou tedy poskytnout hostitelské zemi významné příležitosti ve veřejné diplomacii, totéž ale platí i pro účastnické delegace. Je to zřejmě důležité natolik, že obrovské a překračované náklady, které podle mnoha studií v podstatě nemají většinou šanci na návrat, nehrají nejzásadnější roli. Můžeme se tedy těšit na další olympijské hry, letní v roce 2020 v Tokiu a o dva roky dříve na zimní v Pchjongčchangu.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru