Zlatých sošek z Cannes získal nespočet. "Ani nevím, kolik jich mám," říká Ivan Zachariáš o Lvech udělovaných na prestižním festivalu reklamy Cannes Lions. Ceny ho sice potěší, ale důležité jsou prý hlavně pro agentury. "Aby mohly ukázat klientům, jak jste dobrý," komentuje reklamní svět na terase hotelu Thermal v Karlových Varech, kam letos nepřijel jen jako autor zdejších oblíbených znělek.

Příští rok bude moci Zachariáš soutěžit nejen o Zlatého lva v Cannes, ale i o toho Českého. Ačkoli se už před více než deseti lety zařadil do seznamu deseti nejžádanějších reklamních režisérů na světě dle oborové publikace The Gunn Report a v posledních letech patří k nejužší špičce, byť točí jen dvě tři reklamy do roka, do světa filmu zatím neprorazil. Jednal o několika projektech v Hollywoodu, ale nikdy to nedopadlo. Až přišla na řadu televize.

Možnost natočit něco delšího než reklamu už téměř vzdal, když ho stanice HBO oslovila s nabídkou režírovat osmidílný seriál Pustina. Náhoda, podobně jako když mu kdysi v půli 90. let zavolal kamarád Jan Svěrák, jestli by místo něj nevzal reklamu na Plzeňský Prazdroj. Tak započala více než dvacetiletá kariéra studenta dokumentaristiky na FAMU ve světě zakázek pro firmy jako Nike či Adidas.

Zachariáš se vždy řídil krédem, že se reklama nedělá pro peníze. "Rád do věcí mluvím," říká a nemyslí jen to, že si u reklamních zakázek mnohdy upravoval scénáře a myslel především na kvalitu díla.

Tak kupříkladu reklamu na Stellu Artois posunul z francouzské revoluce do období druhé světové války a vymyslel si leteckou bitvu, do níž musel sehnat stařičká letadla a podobně staré piloty. To vše kvůli dvouminutovému černobílému spotu, který poté získal mnoho cen.

V seriálu Pustina se neujal jen režie poloviny dílů, ale především byl povolán do role toho, kdo "do všeho mluví". Nad seriálem má supervizi, to znamená, že hlídá výtvarnou koncepci, styl snímání i způsob vedení herců.

"Lidé z HBO mi až nesmyslně důvěřovali a nechali mě to dělat podle svého. Pak se člověk může koncentrovat a neztrácí energii," poznamenává skromně. Na muže pohybujícího se přes dvě dekády v reklamní branži vůbec nevypadá.

Neváhá hovořit o vlastních limitech, ale vypíchnout jakékoli přednosti se zdráhá. Přitom jeho krátký film o holiči Mulitovi natočený v bollywoodském stylu, který se vyklubal z reklamní zakázky, vystavuje newyorské Muzeum moderního umění, jedna z nejvýznamnějších galerií na světě. A je asi jediným Čechem, který natáčel s předními světovými sportovci Davidem Beckhamem či Marií Šarapovovou, ale též s hollywoodskými hvězdami jako Jude Law či Harvey Keitel.

K populárním černobílým festivalovým znělkám pro Karlovy Vary, v nichž vždy vystupují ocenění tvůrci z minulých ročníků a především jejich křišťálové sošky, letos přibyla nová. Je v jednom ohledu jiná než všechny ostatní. Zatímco Harvey Keitel, John Malkovich či Jude Law prý do scénářů spotů nikdy nemluvili, nový aktér Zdeněk Svěrák ano.

"Já mám pana Svěráka hrozně rád a nechtěl jsem ho tlačit do nějakých jiných rovin," hovoří Zachariáš o poslední spolupráci a i tady se projevuje jeho pokora: "Je plný nápadů a je škoda je nevyužít, to by byl člověk hloupý, kdyby je ignoroval."

Podle Zachariáše diváci v sále stále dobře reagují na znělku, v níž Jude Law uřízne podstavec Křišťálového glóbu a připevní si jej na předek svého vozu. Ale samotnému režisérovi je bližší třeba ta s Harveym Keitelem, v níž vedle herce a sošky figuruje sádra na Keitelově noze. Znělka vznikla improvizovaně, den před natáčením, když Zachariáš zjistil, že je herec takto indisponovaný.

Znělky se často točí v časovém presu, ale výsledek vždy vyvolá emoce. Byť v sálech převládá nadšení a potlesk, nejsou všem divákům po chuti, někdo namítá, že tyto občas lechtivé vtípky na velký mezinárodní festival nepatří. Vždyť Zdeněk Svěrák tou vatičkou na špejli cídí ty nejintimnější partie křišťálové sošky a Jiří Menzel skrz její rentgenový glóbus šmíruje uklízečku. Ale nelze jim upřít jedno, osobitost.

Zatímco znělky největších festivalů jako Berlinale či Cannes jsou plné abstraktních hvězdiček či stoupajících červených schodů, které si po měsíci většina diváků ani nevybaví, karlovarské uváznou v paměti napořád.

Zachariáš už byl poslední dobou maličko unavený z reklamního světa, kde prý stále častěji do všeho mluví nejen manažeři, ale i průzkumy a statistiky. "Je čím dál tím míň dobrých nápadů a lidí, kteří je chtějí," poznamenává.

Poslední reklamu natočil loni v květnu s fotbalistou Erikem Cantonou na pivo Kronenbourg. Pak přišla Pustina. Před dvěma lety hovořil o tom, jak je televize svobodné médium. "Budete možná překvapen, ale vidím to stejně. Tentokrát jsem se nemýlil," říká poté, co televizní natáčení zažil na vlastní kůži.

Byť v reklamě byl zvyklý mít na jednu minutu čtyři až pět natáčecích dnů a při práci na Pustině musel natočit kolem pěti minut za jediný den, nemůže si natáčení vynachválit. Nepotřebovali prý zase tolik techniky, protože se to ke konceptu seriálu nehodilo. "A čistě režijně jsem se tam cítil jako doma, byť je to úplně jiná disciplína. Zjistil jsem, že mě to baví daleko víc," hovoří o vzniku seriálu, který se už po dvou epizodách odvysílaných v Karlových Varech zařadil k tomu vůbec nejlepšímu, co na českých obrazovkách vzniklo.

"U reklam jsem občas pozoroval, že když vám do toho mluví, ztratíte motivaci. Říkáte si, vždyť já to dělám pro vás, tak mi trochu věřte. A oni se v tom pořád patlají. Kdežto tady jsem měl svobodu," říká Zachariáš, který byl pár hodin před večerní premiérou Pustiny trochu nervózní z toho, že se z ní dělá událost a jak ji nakonec publikum přijme. Zdůrazňoval, že je třeba seriál vidět celý.

Velký sál hotelu Thermal tuto ochutnávku přijal s nadšením, byť nejde o veselé dílo. Temný detektivní thriller z vesničky, na jejíž nerostné bohatství si dělá zálusk těžařská firma a jejíž obyvatele navíc sužují záhadné události, vyvolal dlouhý potlesk.

Na premiéru celého díla si diváci musí počkat do října. A byť se stále dokončuje, nějaké další filmové či televizní projekty už prý "na stole" Zachariáš má.

S hollywoodskými studii se nikdy nedohodl. A nenásledoval tak osud tvůrců jako Ridley Scott, Spike Jonze, David Fincher či Michel Gondry, kteří patří k filmařské špičce, ale začínali s reklamami.

"V Americe se často ptali: A k čemu byste to přirovnal, jmenujte tři filmy? Říkal jsem, já nechci kopírovat jiné filmy," přibližuje Zachariáš jednání, během nichž se nenechal zatlačit do vizí hollywoodských producentů − a proto ze všech plánovaných filmů sešlo.

Těžko říci, zda televizní "náhoda" nyní zapracuje podobně jako kdysi jeden jediný telefonát od Jana Svěráka. Zachariáš k prvnímu pokusu o delší dramatický tvar přistoupil jednoduše a vyplatilo se to. Zúročil prý i zkušenosti ze studia dokumentaristiky. "Baví mě pozorovat lidi. Jak se chovají, jaké mají tempo řeči, co říkají," přibližuje, jak dokumentaristický pozorovatelský talent nyní uplatnil i při práci s herci.

Jedno je jisté. Už dle prvních dvou epizod Pustiny se zdá, že favorit nově vzniklých televizních kategorií Českého lva je pro příští rok jasný.