Je dobře, že si prezident Miloš Zeman po dvou letech našel čas a zavítal na zahájení Pražského jara, nejslavnějšího českého festivalu vážné hudby.
A je úplně jedno, zda to udělal z populistických či ryze kulturních důvodů, cítě přitom dobře, že když se děje něco velkého, musí být s národem u toho. Zvláště hraje-li se česká hudba, navíc skladba pro český národ natolik ikonická a symbolická, jakou je Má vlast Bedřicha Smetany.
Těžko říct, kolikrát tuto skladbu prezident v minulosti naživo slyšel, každopádně to, co hlavě státu a naplněnému sálu Obecního domu předvedla Česká filharmonie s estonským dirigentem Paavem Järvim, nebyl žádný standard.
Filharmonie má samozřejmě Mou vlast v DNA, jak – poplatně době posedlé svižnými metaforami – poznamenal dirigent, ale pod Järviho taktovkou skladba utíkala mimo rámec tradiční národní interpretace.
Vznešenost a jistou pompu Vyšehradu, kterou do úvodní básně vtělil Smetana nejen notami, ale i svými výkladovými poznámkami, sice dirigent v úvodu držel, ale Smetanovu wagneriánskou mytickou inspiraci vzápětí překonával velmi rychlými tempy.
Má vlast se tak měnila v divokou jízdu dějinami, jež se jen na chvíli zastavila ve čtvrté lyrické části Z českých luhů a hájů, aby v patosu písně Ktož jsú Boží bojovníci v Táboře a závěrečném Blaníku mohla zdárně dospurtovat do cíle.
Nejdivočejší byl Järviho výklad ve Vltavě. Vlnky, které si Smetana představoval až kýčovitě houpavé, měkké a hladivé – a filharmonie je takové umí v nástrojích zakulatit –, se tentokrát prodraly rychle kupředu, takže Vltava ve vteřině připomínala divokou alpskou řeku.
Bylo to osvěžující, průzračné, ryzí, snad jen o trochu méně hravé, než jak dokáže Smetana v této části svého souboru symfonických básní být.
Dirigent Järvi zahájil Pražské jaro, na Mou vlast po dvou letech přišel prezident Zeman
Obecný problém Järviho výkladu nebyl v rychlosti, ryzosti ani čistotě, přesněji ve vnitřním pročištění a scelení celé skladby, které lze slyšet jen málokdy a díky němuž jako by Má vlast byla vytesána z jednoho jediného kvádru – jako by Järvi ze Smetany učinil sochaře Augusta Rodina.
Problém byl v jisté emotivní plochosti, což se ukázalo v nejlyričtější části Z českých luhů a hájů.
"Toť všeobecné kreslení citů při pohledu na českou zem," charakterizuje tuto symfonickou báseň sám Smetana a pokračuje: "Ze všech stran tu zazní zpěv plno vroucnosti, jak veselý, tak melancholický z hájů a luhů… vše se tu opěvuje."
"Luhy a háje" jsou hlubinou lyričnosti, na níž si zejména dirigent Rafael Kubelík dával hodně záležet. Orchestr tu má být něžný, nikoliv však ubrečený, nemá sebedojímat, nýbrž prostupovat tělesným až k netělesnému. Má to být spočinutí v krásném světě přírody a zároveň meditace o jejím věčném sebepřesahování.
Järvi se možná až příliš soustředil na přesnost souhry orchestru. Fuga letící v mírném tanečním tempu od houslí přes violy, cella, kontrabasy až k dechům byla bachovsky dokonalá, ale chyběl emocionální náboj. Chybělo přivonění ke květinám; rosa na listech osik; chybělo povlávání větru a mírný pohyb mraků nad uklidněnou českou rovinou.
Järvi se více procházel, ale než aby se dotýkal, spíš hmatal, hladil, více popisoval, místo aby se pokoušel o ozvláštněné odhalení, o básnický vhled.
Snad i pro tuto jistě nezáměrnou odtažitost byl Järviho Tábor nepateticky dramatický (drama příručky dějepisáře) a závěrečný Blaník zase možná až příliš abstraktní výzvou do budoucna národa, který se už zase hledá, a v hudbě, jak říkával Smetana, je přece jeho pravý domov.
Zdá se, že Paavo Järvi je více technik a tempař než dirigent emoce a vnitřního okouzlení, což ale nebylo na škodu zejména při odhalování některých tanečních základů Smetanových básní – na ty ostatně silně upozornil už při loňském zahájení německý dirigent Thomas Hengelbrock a Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu.
Česká filharmonie vyšla Järviho vidění Mé vlasti profesionálně vstříc, svou DNA ale úplně nezapřela. Byla proto nejen analytická přesná, ale i mohutná a divoce rychlá. A tu a tam přece jen smetanovsky, nekýčovitě rozněžněná. Oživující emoce a teplo – v přesné, leč k univerzální pohodě vychlazené "chill out" konstrukci Paava Järviho.
Dirigent Järvi zahájil Pražské jaro, na Mou vlast po dvou letech přišel prezident Zeman
