Blíží se zima roku 1993, Miloš Zeman je první měsíce šéfem sociální demokracie a místo myšlenek na lepší volební výsledky řeší žalobu, kterou ministerstvo financí, řízené Ivanem Kočárníkem z ODS, zpochybnilo vlastnictví Lidového domu. Nálada v sídle sociálních demokratů je ponurá.

Pokud by ministerstvo s žalobou uspělo, nastaly by ČSSD krušné časy. Zeman se spolustraníky by se musel vystěhovat a strana by navíc přišla o velký díl příjmů, které jí plynuly z pronájmu části budovy.

"Dodnes si pamatuji, jak byli všichni špatní, nikdo nevěřil, že je možné proti žalobě státu uspět," vzpomíná advokát Pavel Blanický na chvíle, kdy poprvé vstoupil na půdu ČSSD a podal si se Zemanem ruku.

Byla to svým způsobem náhoda, že se ocitl v takové pozici. Jeho známý se od kamarádů z aparátu sociální demokracie dozvěděl, že strana akutně shání někoho, kdo by ji ve sporu s financemi zastupoval. A advokát Blanický se nabídl jako ten, kdo se věci ujme.

Šampus a poděkování od Zemana

Pro pochopení celého příběhu je třeba vědět, že historie Lidového domu a sociální demokracie byla pořádně zašmodrchaná, což se později ukázalo jako problém i pro soudy, které přijímaly rozdílné rozsudky. Jistě, předchůdci Zemanových sociálních demokratů si Lidový dům v roce 1907 poctivě koupili a převedli jej v roce 1939 na svou akciovku s názvem Cíl, jenže přišli nacisté a po nich komunisté, kteří v roce 1948 se sociálními demokraty "zatočili". Lidový dům znárodnili, vybudovali si v něm Leninovo muzeum a samotnou sociální demokracii sloučili s komunistickou stranou.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se