Policie se rozhodla obvinit Adama B. Bartoše za jeho výroky z roku 2015 v Polné o nedořešenosti „židovské otázky“. Zdálo by se, že je to vlastně standardní a dobá zpráva o tom, že výroky „za hranicí“ nelze nechávat jen tak plynout veřejným prostorem. Na druhé straně může být v tomto uspokojení skryta i jistá skepse, že se jedná o záležitost, jejíž celkem jednoznačné odsouzení nikoho „nebolí“. Nikdo (snad to stále platí) nebude zpochybňovat výroky čpící rasismem, odkazující na historickou zkušenost končící až masovým vyhlazováním. A využít k tomu právě Polnou, Leopolda Hilsnera a Anežku Hrůzovou je navíc jen dokladem buď prosté neznalosti či účelové a stejně tak ale hloupé manipulace se zjevnými fakty. Proč však mluvím o „bezbolestnosti“ podobného odsouzení hlouposti A. B. Bartoše? Má to vlastně dva důvody.

Tím prvním je historický kontext – nedá mi to – přece jen jsem historik. To, co je pro nás zjevné v roce 2016, nebylo rozhodně zjevné na přelomu 19. a 20. století. Pro profesora Tomáše Masaryka rozhodně tehdy nešlo o bezbolestné nastavování kůže, když se postavil proti mediální masáži, svým křičícím studentům, zbabělé univerzitě a „pravdě ulice“. Postavil se proti nesmyslu rituální vraždy a upozornil na nebezpečné propojení pověry s justičním případem. I když bychom si rádi představili Masaryka v detektivní roli, kterak pátrá a nalézá pravého vraha – ve skutečnosti upozorňoval především na nejasnosti ve vyšetřování a postavení případu na antisemitských předsudcích. Byla to politika nepopulární, výjimečná, v něčem pragmaticky jakoby předem odsouzená k neúspěchu - rozhodně nevedoucí k zisku volebních preferencí. V centru Masarykova postoje byla odvaha a vnitřní přesvědčení, že je nutné nahlas říci, že lež je lež. V tom okamžiku navíc  okolí páně profesorovo rozhodně nebylo „národem Masarykovým“, mnohem více to byl národ řvoucích Baxů a jemu podobných. Pozdější Masarykovy osudy, jeho nezastupitelná role při vzniku státu a postupné zbožštění dalo na tento antisemitský řev zapomenout a z osobní odvahy jednotlivce se stala vlastnost najednou většiny.

Ještěže vždy v našich moderních dějinách přijde někdo, z koho lze časem udělat představitele charakteru národa. Masaryk na sebe vzal český antisemitismus, Milada Horáková šílenství padesátých let, Jan Palach letargii pookupačního šoku, Václav Havel spokojenost normalizace… Pokud je něco naší historickou vlastností, pak z výjimek časem vytvářet charakter a vylepšovat tak „mravní profil“ společnosti.

V tom se již ale dostávám k druhému důvodu, proč jsem výše mluvil o „bezbolesnosti“. Copak dnes nejsme svědky nenávistných projevů, které hraničí jak z jakoukoliv morálkou, tak s našimi zákony. A když se nejmenovaný aktivista verbálně meloucí obyvatele planety muslimské víry do masokostní moučky stane terčem policejního obvinění, řešíme, zda se z něj činí nebo nečiní mučedník. A kde jsou obvinění ostatních, kteří se nerozpakují hlásit se k nenávisti, vylučování ze společnosti na základě víry, barvy pleti, ekonomickému statutu? Jak kdosi podotkl, je jich bohužel tolik, že už se to ani nedá stíhat ani stíhat. Máme snad špatné zákony, když na nich není shoda ve společnosti a většině nevadí verbální lynčování muslimů? Nebo je nedokážeme prosazovat, protože k tomu není společenská vůle? Chybí nám nějaký nový čirý „polenský případ“, na kterém by se dala ukázat absurdnost a nebezpečí aktuálního strachu a nenávisti? A našel by se pak ještě nějaký odvážný Masaryk, který by s vědomím vlastní nepopularity neustoupil ze svého postoje?

Možná nám aktuální doba přináší více otázek než odpovědí. Situace je naplněna velkými a pečlivě živenými obavami, je bezesporu složitá, nejednoznačná, ale zároveň se reálně může stát kritickou. Buďme rádi za těch několik politiků, kteří doposud neustupují ze svých zásad a drží se základních principů demokracie a občanské společnosti. Varujme se pak těch, kteří činí opak a svoji popularitu živí strachem a vyvoláváním nenávisti. Je přitom vlastností politiky v demokracii, že jsou v ní přítomny oba druhy lidí. V našem případě však prochází tato hranice i skrze zákonodárný sbor i vládu…

Polenské Bartošovo extempore je bezesporu provokace balancující na hraně frašky. Obrací se však do minulosti k události, která v sobě nesla velkou vlnu nenávisti. A to v aktuální době, kdy bylo dlouholeté pohodlí naší kotliny zrelativizováno jakýmsi imigračním nebezpečím vybízející nás některými k „zdravé přirozené ostražitosti“ – nenávisti. V podobné chvíli může být od frašky jen krůček k tragédii. Proto podobné provokace nepodceňujme a nemávejme nad nimi rukou. Od nenávistí nás nezachrání žádný nový Masaryk, který na sebe vezme tíživé břemeno nepopulárních pravd, těch musíme být schopni sami.

Související