Vrchní ministerský rada Jakub Landovský

Táta byl na něho hrdý už před 20 lety. To mohu potvrdit. Halasil, jak bylo jeho zvykem, tehdy do mého diktafonu i na celou kavárnu, ale když přišla řeč na rodinu, zklidnil se, nečekaně ztišil. O nejmladším Jakubovi, který se dal na práva a studium mezinárodních vztahů, pak mluvil skoro s respektem a smál se mému neskrývanému úžasu. Ne, nedovedla jsem si představit, že živelný Pavel Landovský může mít syna, jenž se jednou stane náměstkem ministra obrany. O své práci, jež by se mohla zdát suchopárná a sešněrovaná miliony nařízení, však mluví dnes s takovým zaujetím, že si tu spojitost hned uvědomíte. Prostě celý táta. Skoro.